Rok na hranici

Nové impulsy pro česko-německou spolupráci

MÁTE JEŠTĚ ŠANCI BÝT U TOHO!

Přihlaste se do 7. dubna 2024.

Další ročník našeho programu Rok na hranici brzy odstartuje. Letos už potřetí.

Máme k tomu pádný důvod. Desítky akcí v posledních dvou letech se uskutečnily právě díky iniciativě našich nadšenců. Dokázali, že potenciál česko-německého pohraničí nezná hranice! A jejich investovaná energie se vyplatila. Proměnila se v radost z nových setkání a společných zážitků.

Záleží i vám na tom, jak se žije ve vašem okolí?

Chcete to sami ovlivnit a lidi z obou stran hranice propojovat a inspirovat?

Pojďte do toho s námi!

V květnu se rozjíždí 3. ročník programu Rok na hranici.                 

Česko-německá hranice už dávno není bariérou, ale otevřeným prostorem pro nové příležitosti, setkání a spolupráci. Nasává energii, sílí a roste. Česko-německý fond budoucnosti je součástí rozvoje pohraničí už víc než 25 let.

Teď hledá aktivní lidi, kteří bydlí přímo na české nebo německé straně hranice a mají nápady, jak různé sféry života ve svém okolí obohatit. Jsou komunikativní, umí navázat kontakty s přeshraničními sousedy a vytvořit pevnou síť nových vazeb. Máte pocit, že vám čteme myšlenky? Chcete to zkusit? Ozvěte se nám!

Ke spolupráci na tomto programu hledáme

nadšence a machry (ž/m)

z česko-německých příhraničních regionů.

doba trvání programu: květen 2024 – duben 2025

finanční odměna za 20 hodin týdně po celý rok

Cíle programu:

  • objevování, využití a prohlubování potenciálu k setkávání, spolupráci a partnerství v příhraničních oblastech
  • získávání a zasíťování nových aktérů z občanské společnosti, spolků i obcí na obou stranách hranice
  • inspirace a povzbuzení k novým způsobům a formátům setkávání
  • podpora společných příhraničních setkání a projektových záměrů

Na co se můžete těšit:

  • zajímavá a rozmanitá činnost s prostorem pro vlastní rozvoj a kreativitu
  • vlastní aktivity v rozsahu 20h/týden na dobu 12 měsíců
  • adekvátní finanční odměna
  • zajímavé a inspirativní česko-německé setkávání
  • mentoring a pravidelná evaluace s hlavním koordinátorem programu převzetí výdajů za telefon a cestovné

Co od Vás očekáváme:

  • nadšení a chuť inspirovat a sbližovat lidi v příhraniční oblasti
  • zájem o česko-německou tematiku
  • přehled o zajímavých aktivitách (občanské společnosti) v příhraniční oblasti a dobré zasíťování
  • vlastní iniciativa a flexibilita
  • aktivní znalost češtiny a němčiny (mateřský jazyk / cizí jazyk minimálně na úrovni B2)
  • velmi dobré komunikační schopnosti a přátelské vystupování
  • místo bydliště v česko-německém příhraničí
  • řidičský průkaz skupiny B, vlastní automobil a ochota cestovat

Budeme se těšit na všechny zájemkyně a zájemce, kteří mají chuť přispět svým nadšením a zvídavostí k živému česko-německému příhraničí. Předchozí zkušenosti s česko-německou projektovou činností nejsou podmínkou.

V programu Rok na hranici nebudete sami realizovat projektové aktivity, půjde o to, inspirovat a sbližovat aktéry z obou stran hranice a podpořit je při společných aktivitách. K přihlášce prosím přiložte stručný koncept (max. 2 strany), ve kterém na dvou příkladech popíšete, jak byste našli a oslovili potenciální aktéry.

Zašlete prosím všechny potřebné dokumenty k žádosti (motivační dopis, koncept, životopis, doklad o jazykových znalostech) pokud možno v německém jazyce do 7. 4. 2024 paní Heleně Vaňkové (helena.vankova@fb.cz), která Vám zodpoví i Vaše případné dotazy.

Kontakt:

Helena Vaňková

helena.vankova@fb.cz

+420 283 850 512

+420 605 028 151 (mobil)

Hranice (se) hýbou

BLOG č. 20

Tento příznačný název nese dlouhodobý projekt uměleckého fotografa Herberta Pöhnla. Pro tohoto rodáka z Furth im Wald je hranice životním tématem. Již po mnoho let vyráží na cesty a zachycuje svým objektivem život lidí v česko-bavorském pohraničí. Jak sám říká, „chce svým projektem posilovat sousedství, podporovat porozumění Bavorů pro Českou republiku a Čechů pro Bavorsko“. Fotí nejen starosty a významné a aktivní osobnosti regionů, ale i obyčejné lidi – zemědělce, dělníky, zaměstnance podniků, lidi z národnostních menšin, pozoruje a dokumentuje rozmanitost života v pohraničí. A dělá to s nadšením, humorem a optimismem sobě vlastním. Má na svém kontě již několik publikací a nespočet výstav v obou zemích.

https://www.haus-der-heimaten.eu/.

S Herbertem jsem se setkala čirou náhodou již před několika lety (náš příhraniční svět je malý), podruhé pak v rámci mého působení v Roku na hranici. A od té doby již mnohokrát. Herbert mě požádal o pomoc s nalezením partnera na české straně, který by mu umožnil prezentovat jeho nejnovější práci, a s organizací výstavy. Po neúspěšném pokusu o spolupráci s městem Kdyně mě napadlo seznámit Herberta s Kristýnou Pinkrovou z domažlického Centra Hindle.

https://www.chodskozije.cz/projekty/hindle-mezi-nami-mezi-kdysi-a-dnes/

https://www.facebook.com/projekthindle

A spolupráce byla na světě!

Centrum Hindle je projektem spolku Chodsko žije!, který od svého založení v roce 2014 vyvíjí kulturní a vzdělávací aktivity zaměřené hlavně na oblast Domažlicka. Hindle znamená v chodském nářečí místo mezi tady a tam. Hindle je kraj mezi Plzní a Řeznem, kde nezáleží na tom, jakým jazykem spolu mluvíme, záleží na porozumění. Duší projektu Hindle je zvídavá historička a autorka knih Mgr. Kristýna Pinkrová, která se snaží neustále (a nejen pro sebe) objevovat krásy i záhady oblasti Hindle. Projekt Hindle je podporován Česko-německým fondem budoucnosti a mezi jeho aktivity se řadí pravidelné přednášky a besedy se zajímavými hosty, výstavy, komentované vycházky a exkurze, ale i workshopy zaměřené na regionální řemesla.

Na první seznamovací schůzce v září 2023 se stanovil termín výstavy na jaro letošního roku, na druhou schůzku v prosinci s sebou přibral Herbert Pöhnl svého kamaráda Alfreda Brucknera ze spolku Freiraum Furth – Verein für Kunst und Kultur e.V. Furth im Wald a domluvilo se, že se výstava bude konat pod záštitou tohoto kulturního spolku jako první akce plánované dlouhodobé spolupráce Freiraumu a Centra Hindle.

Ve velmi přátelské a veselé atmosféře jsme pak výstavu společně nainstalovali a vyvrcholením byla povedená vernisáž v pátek 16.února 2024 v prostorách Centra Hindle na domažlickém náměstí. Po slavnostním zahájení a úvodních slovech Kristýny Pinkrové a Herberta Pöhnla, která jsem měla tu čest tlumočit, se promítal krátký film o práci Herberta, který můžete shlédnout pod tímto odkazem: https://www.youtube.com/watch?v=Ci54ghqgers .

Na vernisáži jsem se setkala s mnoha známými tvářemi, s mnohými z nichž v rámci Roku na hranici spolupracuji, ale měla jsem i možnost seznámit se s novými zajímavými a milými lidmi, pohybujícími se v česko-německém prostředí, například s tlumočnicí Martou Klimmer z Viechtachu, která je spolu s domažlickou Veronikou Němcovou autorkou prvního bavorsko-německo-českého slovníku. https://domazlicky.denik.cz/zpravy_region/sampanskym-a-pivem-pokrtili-v-domazlicich-unikatni-slovnik-pro-bavory-a-cechy-20.html

Síť kontaktů se opět o něco rozšířila…

Ludmila Mathauserová

Ahoj a Hallo ve sportovní hale

BLOG č. 19

Na kraji malé obce Wiesau svítí do podvečerního šera okna velké sportovní haly. Dnes se v ní na tréninku sejde asi padesát dětí. V růžových dresech malí atleti z SKP Union Cheb a v červených dresech domácí z TB Jahn Wiesau.

Jedná se o druhé setkání obou atletických oddílů a dnes se bude soutěžit o medaile (-:

Disciplíny jsou sprint 30m, skok do výšky, skok do výšky s odrazem a hod míčem do dálky. Děti se budou přesouvat na jednotlivá stanoviště ve smíšených týmech po jednotlivých ročnících. Nejmladší jsou prvňáčci a nejstarší je ročník 2013.

Ale ještě předtím mám pro ně připravenou jazykovou animaci. Vypadá to, že to je premiéra nejen pro mě, ale i pro ně. Udržet padesát malých blech v jednom kruhu vypadá zpočátku náročně, ale za chvíli už tu znějí jednotlivé pozdravy v obou jazycích. Děti se zkouší představit jednoduchou větou „Hallo, ich bin… „ svému sousedovi, házíme si míčkem a na konci zkoušíme s pozdravy mexickou vlnu.

Na víc už času nezbývá. Děti se rozbíhají na stanoviště a je vidět, že ze sebe chtějí dostat to nejlepší.

Na stupíncích vítězů pak spolu stanou často čeští i němečtí sportovci a sportovkyně. Předávání odměn doprovází potlesk mnoha rodičů. Trenérky se tváří spokojeně a děti si dnešní obdobu „zimní olympiády“ určitě také užily. Na příštích závodech snad zase v Chebu..

Kamila jůzlová

They like to mluv it, mluv it…

BLOG č. 18

Už od prosince 2022 unáší chebské divadlo své diváky do světa pohádek: „Bylo nebylo za devatero horami“. Vypravěč a moderátor Kájen provází diváky pěti českými pohádkovými klasikami v moderním hávu a znovu a znovu zapojuje publikum. Daří se mu to zatím skvěle.

Moje předchůdkyně v tomto programu, Iva Ellrodtová, již navázala kontakt mezi chebským divadlem a divadlem Rosenthal v Selbu. Viz její blog z 16. 3. 2023. Na začátku roku 2024 konečně nadešel čas: v neděli 7. ledna je v Selbu uvedena hra „Bylo nebylo…“ v česko-německé verzi. Kájen oslovuje diváky převážně německy, ale dialogy jsou někdy v jednom a někdy v druhém jazyce. To umožňuje divákům sledovat děj a přitom získat cit pro hranice dvojjazyčnosti. Následující pondělí 8. ledna je pak na programu speciální představení a krásná ukázka toho, jak mohou vypadat setkání, když se sejde všechno dobré:

Když vstoupím do sálu Rosenthalova divadla, přivítá mě zvuk více než 250 dětských hlasů. Každé zúčastněné škole ze Selbu a Aše je přidělena jedna řada sedadel. Po obligátních úvodních proslovech je čas přejít k věci: Simona Pöder Innerhoferová a Christoph Mauerer z TANDEMu přivádějí divadlo do varu. Oba jazykoví animátoři rychle přizpůsobí svůj koncept menším skupinám: jednou se prosím otočte a představte se v cílovém jazyce: Ahoj, já jsem… Ahoj, já jsem… Nechybí ani pohyb. Ze slavné taneční scény „I like to move it, move it“ z animovaného filmu Madagaskar se stane I like to mluv it, mluvit. S písničkou „Fliegerlied“ Tima Toupeta si lze při hře a tanci vyzkoušet a zapamatovat nová slova.

Na česko-německém divadelním dni nastává poločas: „Velmi mě dojalo, jak byli žáci otevření a zvědaví jeden na druhého. Okamžitě si vyzkoušeli nová slovíčka a fráze, které se naučili,“ vzpomíná Eva Wolff Fabris na polední přestávku, během níž bylo foyer „jejího“ divadla zaplaveno hladovými dětmi. Na dvou stanovištích nejedly jen vydatné bavorské svačiny. Také se družily a zapojovaly do konverzace.

Když zazvoní potřetí, konečně nasává ten dlouho očekávaný okamžik: divadlo! Ticho však netrvá dlouho a ani by nemělo. „Tak co,“ volá Kájen do publika, „má tahle pohádka zůstat, nebo ne?“ „Anoooooo“ nebo „Jaaaaaa“ – žádná z pěti pohádek nezklame nadšené publikum. Děti okouzleně sledují děj, ale také hlasitě reagují, když jsou osloveni. Když do hlediště vletí „Peníze“, nikdo nezůstane sedět v klidu. Sedmdesát pět minut představení doslova uteče jako voda. 

Řady divadla se pomalu vyprazdňují teprve tehdy, když už je opravdu čas k odjezdu. Každý dostane od divadla Rosenthal dárkovou tašku, kterou si může odnést domů.

Jak byste to shrnula, paní Wolff Fabris? „Doufám, že česko-německý divadelní den posílil evropskou spolupráci. […] Přes všechny jazykové rozdíly se při přípravě ukázalo, že žáci v Aschi a Selbu znají stejné pohádky. Existují kulturní podobnosti, které nás spojují. Zejména pohádky prozrazují mnoho o příslušné kultuře. Bylo také vzrušující zjistit, zda dvojjazyčná hra skutečně dokáže oslovit obě jazykové skupiny. Žáci – čeští i němečtí – se aktivně zapojili do interaktivní hry divadla Eger. Tento projekt měl přenést myšlenku přátelství bavorsko-českých týdnů přátelství do roku 2024. Chtěli jsme tím povzbudit zvědavost o sousedy a podpořit zábavu v komunikaci, a to i nad rámec slov.“

A můj závěr? Takto může vypadat ideální česko-německé setkávání a spolupráce. Především to znamená, že všichni aktéři a instituce spolupracují a přispívají tak k úspěchu setkání. První kontakt? Zprostředkovaný v prvním roce „Roku na hranici“. Jazyková animace TANDEM Koordinačního centra pro česko-německé výměny mládeže (Regensburg/Plzeň). Cestu a organizaci sponzorovalo Euregio Egrensis Arbeitsgemeinschaft Bayern za podpory starostů měst Selb a Aš. A samozřejmě v mém hledáčku zůstává chebské divadlo a divadlo Rosenthal v Selbu. Koneckonců tato úžasná akce byla jen startovním signálem, že ano, paní Wolff Fabrisová? „Podobných projektů by mělo být v budoucnu více, protože vzhledem k tomu, že se mateřské jazyky značně liší, je třeba do komunikace v příhraničních regionech aktivně investovat.“ V tom má tedy pravdu!

Steffen Retzlaff

Regina S. jde v Trojmezí do muzea 

BLOG č. 17

„Pro koho to vlastně všechno děláme?“ Tuto více než oprávněnou a zcela zásadní otázku si klademe stále znovu, a to nejen v rámci programu Rok na hranici. Všichni, kdo na otázku ohledně cílové skupiny odpovídají konkrétněji než „tak nějak pro všechny“, se snaží zjistit více o potřebách a motivaci lidí, které oslovují. Vzdělávací instituce, stejně jako marketingové společnosti a organizace cestovního ruchu, stále častěji využívají metodu persony. Ta spočívá ve vytváření archetypů uživatelů s určitými charakteristikami a osobnostními rysy, očekáváními, cíli a potřebami. Jsou jim přiřazena jména, tváře a individuální životopis, aby s nimi bylo možné vést fiktivní rozhovor. 

Například Danny S. (32) z Norimberku tráví každoročně letní dovolenou se svou přítelkyní Judith a jejich osmiletým synem ve Smrčinách (Fichtelgebirge). Mladá rodina má přitom největší zájem o venkovní aktivity a gastronomii. Patří k adaptivně-pragmatické cílové skupině, flexibilní, kosmopolitní a digitální. I přes zaměření na výkon a vysokou míru flexibility by u této skupiny neměla být opomíjena zábava, pohodlí a komfort. 

Regina S. (54) z Drážďan se naopak zajímá spíše o umění a kulturu. Diplomovaná geoložka spojuje liberální postoje s kritickým pohledem na svět a cílem seberozvoje, typickým pro liberálně-intelektuální prostředí. 

Pojďme ji na její dovolené kousek doprovodit. Po loňské cestě po Jižní Americe tentokrát stráví jarní prázdniny v saském Fojtsku (Vogtlandu). Všichni její předkové pocházejí z vesnice Liebenstein, nyní Líba, mezi Hohenbergem an der Eger a Františkovými Lázněmi. Když se Regina a její partner Rainer vydávají hledat stopy svých předků – a zde předjímáme kvintesenci této malé myšlenkové hry – nerozlišují, na které straně hranice, v jakém bavorském správním obvodu nebo v které spolkové zemi se ocitnou. Všude na své cestě nacházejí muzea, památníky a akce, které je zvou na cestu zpět v čase. Samozřejmě kromě pondělí, kdy je většina muzeí na obou stranách hranicemi zavřená. Hrad Loket mezi Sokolovem a Karlovými Vary je chvályhodnou výjimkou. Rainerovi se při pohledu na vystavený porcelán rozzáří oči, protože právě porcelán je jeho oblíbené téma. Návštěva obou sídel  Porzellanikonu, Státního muzea porcelánu v Hohenbergu a Selbu je pro něj proto v úterý naprostou nutností. Za návštěvu stojí také Tannenberg, ukázkový důl s více než 600 metry chodeb, kde se železná ruda těží již od 15. století – koneckonců, Regina a  Rainer jsou odborníci. 

První polovina dovolené je už téměř u konce, když se Regina s Rainerem odváží odkrýt téma historického Chebska, každodenního života, útěku a odsunu. Ústřední institucí regionu je Egerlandské muzeum  v Marktredwitz. V jeho prostorách se nachází typická selská světnice – na gruntu Milíkov (Miltigau), který je pobočkou chebského muzea, lze pak navštívit celý statek – a dále pak představuje česká lázeňská města a lázeňství, stejně jako Saské lázeňské muzeum v Bad Elsteru a Městské muzeum ve Františkových Lázních. 

Následuje výstava na téma vyhnání od roku 1945. Rok 1938 ovšem není v Egerlandském muzeu vůbec zmíněn. Soužití a konflikty před rokem 1938 a po něm jsou ústředním tématem nové výstavy v Plesné (Fleißen) u Bad Brambachu. Vznikla v rámci přeshraničního projektu s městem Erbendorf: Muzeum Flucht – Vertreibung – Ankommen (Útěk – odsun – příchod) a zaměřuje se na historii města i jeho současnost  s  pohledem zaměřeným na útěk a migraci. Tzv. „Grenzlandheimatstubenu“ na půdě starého hrázděného statku v Bad Neualbenreuthu jsou zavaleny relikviemi a památkami ze staré vlasti a působí jako z úplně jiných časů. V současné době jsou tak nově zpracovávány. 

A v Sasku? V městském muzeu v Auerbachu je stálá expozice věnovaná osudům vysídlenců v saském Vogtlandu. Na zámku Voigtsberg v Oelsnitz se dozvědí, že se na příští rok připravuje výstava o roli zámku jako místa příchodu „vysídlenců“. Výběr je velký, ale perspektivy jsou velmi rozdílné, uvědomují si Regina a Rainer, stejně jako my při formulaci našeho druhém závěru. Detektivové minulosti, fiktivní ideální typy i skuteční lidé nejenže v tomto vzrušujícím kraji, v příhraničním trojúhelníku Bavorska, Saska a Česka, nacházejí nesčetné stopy a relikty historie, ale stojí i před zásadní otázkou, jak se s ní vypořádat.A ti, kteří „dělají muzea“ –  zaměstnanci, ředitelé a mecenáši této bohaté muzejní krajiny? Nejsou to ideální fiktivní typy, marketingové persony. Jsou to dědicové, tvůrci a zprostředkovatelé. Do společné historie přinášejí nejrůznější pohledy a zkušenosti a dělí se o ně – i na čtyřech networkingových setkáních na jaře 2024, podpořených v rámci programu Rok na hranici. Ale o tom až později!

Steffen Retzlaff

Nenápadná, ale stále oblíbenější: vítejte v Česko-německé kavárně v Zöblitzu

BLOG č. 16

Fara v Zöblitz, jedné ze 14 místních částí Marienbergu (Střední Krušnohoří), je zvenčí spíše nenápadná. Málokdo ví, že se jednou za měsíc promění v místo přeshraničního setkávání. V předem určenou sobotu se v takzvané Česko-německé kavárně schází stále více lidí z pohraničí, aby spolu strávili dvě příjemné dopolední hodinky. Přitom zde nejde o jazykové znalosti, důležitější je zájem o sousední zemi a její kulturu.

Koneckonců, tlumočníků je dost: Wolfram alias Bohumil Rohloff, všestranně aktivní protestantský farář, který již před lety založil tzv. ‚Český kruh‘, vítá každou příležitost procvičit si jazyk svého souseda. Česky se naučil sám (mimo to ovládá ještě několik jiných jazyků) a je tak velkým vzorem pro mnoho hostů kavárny. Dělat chyby není vůbec žádný problém, pokud máte trpělivé a milé posluchače – a těmi členové této skupiny bezesporu jsou. 
Kdo chce a najde si čas, může se doma připravit – téma diskuse si návštěvníci kavárny vybírají společně předem. Většina se však připojí spontánně a těší se i na to, že ochutnají nějakou tu domácí českou buchtu (vždy se najdou dobré duše, které se rády pochlubí svými kulinářskými dovednostmi).

Česko-německá kavárna má i svou vlastní WhatsApp-skupinu, která jejím členům neslouží pouze k hlasování o dalších termínech kavárny, ale také ke sdílení fotografií a předávání informací o zajímavých akcích v pohraničí. A přestože se přátelé česko-německé kultury setkávají na faře, nezáleží na tom, jak se staví k víře – předpokladem je chuť o věcech diskutovat a navzájem se doplňovat. Krušným horám a celému česko-německému příhraničí přeji co nejvíce míst, jako je Česko-německá kavárna v Zöblitz. Kdo ví, třeba se najdou i jinde nadšenci, kteří dostanou chuť založit podobnou tradici.

Marta Schreiter

Rok na hranici jde do dalšího kola, přihlaste se nyní!

V česko-německém pohraničí to v posledních dvou letech žije o trochu více než dříve. Díky nadšencům z našeho programu Rok na hranici se tam odehrály desítky nových česko-německých událostí. Naši machři nám ukázali, že potenciál česko-německého pohraničí nezná hranice a o nové česko-německé příběhy tu není nouze!

Leží i vám živá česko-německá hranice na srdci, chcete lidi kolem sebe propojovat a inspirovat a máte chuť se tomu rok věnovat naplno? Nyní máte jedinečnou příležitost! Spouštíme totiž třetí ročník programu Rok na hranici“

Tímto programem Česko-německý fond budoucnosti usiluje o to, aby lidé v pohraničí nevnímali hranici mezi oběma zeměmi jako bariéru, ale naopak jako místo, kde se jim otevírají nové perspektivy, možnosti spolupráce, setkávání, a dokonce i přátelství. Potvrdilo se, že v regionech podél česko-německé hranice žije mnoho lidí, kteří by chtěli být za hranicí aktivní, ale dosud tak z různých důvodů nečinili nebo nemohli činit. Rádi bychom jim podali pomocnou ruku! Za tímto účelem opět hledáme motivované, dvojjazyčné nadšence, kteří se pohybují v česko-německých příhraničních regionech a kteří chtějí přispět k posílení česko-německého sblížení poskytnutím osobních nápadů a kontaktů i poradenstvím přímo na místě.

Ke spolupráci na tomto programu hledáme

nadšence a machry (ž/m)

z česko-německých příhraničních regionů.

doba trvání programu: květen 2024 – duben 2025

20h/týden

Cíle programu:

  • objevování, využití a prohlubování potenciálu k setkávání, spolupráci a partnerství v příhraničních oblastech
  • získávání a zasíťování nových aktérů z občanské společnosti, spolků i obcí na obou stranách hranice
  • inspirace a povzbuzení k novým způsobům a formátům setkávání
  • podpora společných příhraničních setkání a projektových záměrů

Na co se můžete těšit:

  • zajímavá a rozmanitá činnost s prostorem pro vlastní rozvoj a kreativitu
  • vlastní aktivity v rozsahu 20h/týden na dobu 12 měsíců
  • adekvátní finanční odměna
  • zajímavé a inspirativní česko-německé setkávání
  • mentoring a pravidelná evaluace s hlavním koordinátorem programu převzetí výdajů za telefon a cestovné

Co od Vás očekáváme:

  • nadšení a chuť inspirovat a sbližovat lidi v příhraniční oblasti
  • zájem o česko-německou tematiku
  • přehled o zajímavých aktivitách (občanské společnosti) v příhraniční oblasti a dobré zasíťování
  • vlastní iniciativa a flexibilita
  • aktivní znalost češtiny a němčiny (mateřský jazyk / cizí jazyk minimálně na úrovni B2)
  • velmi dobré komunikační schopnosti a přátelské vystupování
  • místo bydliště v česko-německém příhraničí
  • řidičský průkaz skupiny B, vlastní automobil a ochota cestovat

Budeme se těšit na všechny zájemkyně a zájemce, kteří mají chuť přispět svým nadšením a zvídavostí k živému česko-německému příhraničí. Předchozí zkušenosti s česko-německou projektovou činností nejsou podmínkou.

V programu Rok na hranici nebudete sami realizovat projektové aktivity, půjde o to, inspirovat a sbližovat aktéry z obou stran hranice a podpořit je při společných aktivitách. K přihlášce prosím přiložte stručný koncept (max. 2 strany), ve kterém na dvou příkladech popíšete, jak byste našli a oslovili potenciální aktéry.

Zašlete prosím všechny potřebné dokumenty k žádosti (motivační dopis, koncept, životopis, doklad o jazykových znalostech) pokud možno v německém jazyce do 10. 3. 2024 paní Heleně Vaňkové (helena.vankova@fb.cz), která Vám zodpoví i Vaše případné dotazy.

Kontakt:

Helena Vaňková

helena.vankova@fb.cz

+420 283 850 512

+420 605 028 151 (mobil)

Šachové čtení a partie v knihovně, nebo obráceně?

BLOG č. 15

Na konci ledna a na začátku února se mi krátce po sobě podařilo propojit dosti rozdílné aktéry regionální kultury v příhraničí. Opravdu si nemohu stěžovat, že by můj život během Roku na hranici nebyl pestrý a že bych se neučila stále novým věcem – jako například, jak správně tlumočit šachová pravidla anebo ideálně rozehrát šachovou partii. Ale k tomu za moment… 

Mám velkou radost, že jsme spolu s vedoucí oddělení vzdělávání z Městské knihovny v Děčíně, paní Miroslavou Nedvědovou, byly pozvány do Městské knihovny v nedaleké Pirně. Obě města nepropojuje jen směrem na sever stále sílící Labe, ale i aktivní knihovnice, které mají chuť na česko-německou výměnu. Paní Viola Marzahn nás přijala spolu se svým nadřízeným, panem Schreiberem, který vede organizaci Kultur und Tourismus mbH, pod níž patří i tamní knihovna. Byly jsme provedeny velmi umně zrekonstruovaným historickým domem, v němž knihovna sídlí, doslova od sklepení, kde se prý občas konají rekonstrukce života ve středověku, až po půdu, kde je umístěno dětské oddělení pro nejmenší čtenáře. Útulné prostory nabízejí kromě knih všechna další média, na nichž je dnes dostupná literatura nebo její podoby ve filmu, hudbě či počítačových hrách, a také knihovnu věcí, kde se dají půjčit hravé nástroje pro další zprostředkování psaného slova.

Mimo jiné jsme pak s paní Nedvědovou obdivovaly pokrokovou samoobslužnou stěnu na vracení výpůjček, kterou mají v Pirně nově ve foyer. 

Ve slavnostním gotickém sále v přízemí jsme si pak u kávy a tradičního saského vaječného koláče (Eierschecke) vzájemně dopodrobna představili koncept a činnost obou knihoven v oblasti vzdělávacích kurzů a kulturních akcí, a diskutovali o možnostech nejbližší spolupráce. Ukázalo se, že obě knihovny v rámci svých obcí plní malinko rozdílnou funkci (knihovna v Pirně je hlavně knihovnou, kdežto knihovna v Děčíně i skrze historii svého vzniku sloučením s kulturním střediskem má vyloženě funkci kulturního a komunitního centra), ale přesto jsme našli společné téma na rozjezd, a to literární čtení spisovatele Marka Tomana a jeho komiksu Odsunuté děti, které je vhodné jak pro školní děti, tak pro starší děti a dospělé. Téma poválečného vyhnání Němců má shodou okolností zpracovávat i aktuálně připravovaná výstava v Městském muzeu v Pirně, které přímo sousedí s knihovnou. Takže pokud termínově vše klapne, bude moci současné obyvatelstvo i návštěvníci Pirny díky spolupráci obou knihoven a muzea zažít životní příběhy odsunutých Němců najednou z více perspektiv, nejen té dětské, přestože právě ta bude asi pro mnohé nová.

Ještě před realizací samotného česko-německého čtení, které se má odehrát už v květnu tohoto roku jeden den v Děčíně a následný den v Pirně, což představuje smysluplný krok ke sdílení zajímavého programu na obou stranách hranice, je nyní nejbližším příštím krokem návštěva paní Marzahn a jejích kolegů a kolegyň na oplátku v Děčíně. 

A ten samý týden, co jsem pronikla do fungování knihoven na Labi, jen o pár dní později, jsem se časně zrána ocitla v zamlženém Varnsdorfu ve Šluknovském výběžku v budově bývalé textilní školy z roku 1882, kde dnes také sídlí knihovna, ale zároveň Dům dětí a mládeže. A tam se již na 8. hodinu ranní scházeli a sjížděli mladé hráčky a hráči šachu i se svými rodiči či prarodiči v autech s německou poznávací značkou. 

S TJ Slovan Varnsdorf jsme totiž na jejich pololetní turnaj pozvali kolegy z SC 1994 Oberland e. V. z Leutersdorfu a byli jsme příjemně překvapeni, že německá skupinka byla poměrně početná, přestože nic jako pololetní prázdniny v Sasku nemají. Ale o to víc si asi německé děti turnaj užívaly a v kategorii mladších žáků také obsazovaly vítězná místa. 

Výhodou šachu je, že hráči se dorozumívají vždy beze slov a pravidla jsou mezinárodní, takže přestože sedí bezprostředně naproti sobě například Čech a Němka, nemusí komunikovat cizí řečí. Zároveň však na drobnou jazykovou výměnu také došlo, obzvlášť při přivolávání rozhodčích ve sporných momentech nebo v pauzách mezi jednotlivými koly, kdy se společně svačilo, trénovalo a plánovaly se další příležitosti společného hraní. Trenér varnsdorfských šachistů, pan Václav Halba, je velmi aktivní a hrou šachů a předáváním svých dovedností mládeži žije. A zdá se, že ve Franku-Peteru Rößlerovi konečně našel partnera, s nímž půjde pravidelně realizovat společné turnaje i soustředění. Varnsdorf disponuje vhodnými prostory i podporou ze strany svého klubu a Leutersdorf je další spolupráci otevřený a sám také pořádá akce jako např. šachový týden v polovině února, kam české kolegy hned pozval. Kromě šachu je zde ale očividným pojítkem i společný smysl pro humor, a to i v případě nedorozumění, které se v komunikaci jednoduchou němčinou a češtinou snadno přihodí…

Tak ať už šach mat nebo pat čili remíza, tak hlavně povzbudivé čtení a další pokusy o přeshraniční síťování v rámci Roku na hranici!  

VERONIKA KYRIANOVÁ

Jak se úterský betlém přes hranici dostal…

BLOG č. 14

Kdybyste si měli vzít na cestu, z které se možná nevrátíte, jen 50 kilogramů, vzali byste si figurky z betléma? Maminka pana Haidla to v roce 1946 při odsunu udělala. Sbalila čtyřletého Horsta, jeho staršího bratra, nejnutnější věci a pod dětské oblečení dala do krabice pod kočárek osmdesát figurek z domácího betléma.

Bůhví proč se tak rozhodla. Možná jí figurky připomínaly jejího muže, který byl ještě kdesi v cizině a který první z nich nakoupil v roce 1924, tedy přesně před sto lety, možná chtěla uchovat vzpomínku na společné Vánoce, které už nikdy neměly být „doma“.

Z Úterý/Neumarkt byla rodina Haidlových transportována do sběrného tábora v Chodové Plané, pak na západ do Wiesau a do Tirschenreuthu, kde pan Horst Haidl strávil zbytek života.

Potkávám ho v muzeu v Tirschenreuthu, kde právě probíhá výroční výstava jesliček. Stojíme přímo před těmi, které sám zhotovil. Stavbu rozsáhlého betlému zahájil v roce 2005 a od roku 2008 začal postupně doplňovat jednotlivé scény a dokupovat další figurky. Postavy v betlému pana Haidla nesou název „Grulicher Figuren“ a samotný betlém „Grulicher Krippe“. „Grulich“ byl německý název pro město Králíky na úpatí Orlických hor. Zde se na konci 18. století betlémářská tradice začala rychle rozvíjet, paradoxně díky josefínskému zákazu betlémů v kostelích. Když lidé nemohli u jesliček spočinout v místním kostelíku, přenesli si tento symbol křesťanských Vánoc do svých domovů. Poptávka po figurkách vzrostla v průběhu 19. století do té míry, že se výroba betlémů na Králicku stala jedním z nejčastějších řemesel. Figurky zaplavily nejen místní trhy, ale byly také hojně distribuovány po celé Evropě jako tzv. vídeňské zboží. Králická tradice skončila na počátku druhé světové války, ale ještě dnes se dají figurky sehnat na různých internetových aukcích a ve starožitnictví.

Tak je sehnal i pan Haidl a dnes má pravděpodobně největší sbírku těchto figurek v okresu Tirschenreuth. Na pozadí všech domků, oveček, muzikantů, Tří králů a hornické kapely před jeho rodným domem se vyjímá malba kostela sv. Jana Křtitele v Úterý. Siluetu namaloval jeho kamarád Erich Werner z Chodau/Chodova. 

A je to tu znova. Společná historie. Ať chceme nebo ne. Doprovází nás… nebo alespoň ty, kteří jí chtějí naslouchat. Přejíždíme oboustranně hranice, abychom jí poznali. Starší generace stále s nádechem jisté trpkosti, mladší generace už často s pocitem dobrodružství.

Kamila Jůzlová

Čechy a Bavorsko zpívají koledy

BLOG č. 13

Čas adventu je konečně tady a všichni se těší na Vánoce! Vánoční atmosféra je všude kolem nás, a i já se na této vlně vezu. Proto jsem se tentokrát rozhodla napsat příspěvek na blog k vánočnímu tématu.

K Vánocům neodmyslitelně patří nejen perníčky a cukroví, vánoční stromeček, světýlka a ježíšek, ale také vánoční koledy. Toho si je vědom také česko-bavorský spolek Über d‘ Grenz, a proto zorganizoval v minulém týdnu v prostorách Arberlandhalle v Bavorské Rudě událost zpívání vánočních koled pro veřejnost z obou stran hranice.

Tato událost se letos konala již po desáté a je každoročně podpořena dvěma obcemi – Bavorskou Rudou na německé a Železnou Rudou na straně české. Oba starostové, Michael Herzog a Filip Smola, se také letos zúčastnili, hřejivými slovy se pozdravili se všemi organizátory, účinkujícími i účastníky a následně vyjádřili své naděje na úspěšnou stávající i budoucí česko-bavorskou spolupráci.

Na jevišti vystoupil dětský folklorní soubor Hořec & Hořeček ze Železné Rudy s vánočním představením, během kterého účinkující zazpívali mnoho překrásných Vánočních koled. Publikum bylo povzbuzeno ke zpěvu společně se souborem (před začátkem představení byly divákům rozdány vlastnoručně vyrobené zpěvníky). Po skončení představení přišel na podium Mikuláš s čertem a andělem a rozdali dětem dárky. Malé vánoční občerstvení také pochopitelně nechybělo. 😊

Tuto událost mohu vřele doporučit každému, kdo se rád účastní česko-bavorských setkání, při kterých panuje uvolněná, přátelská atmosféra a rád si povídá s ostatními o běžných každodenních záležitostech.

DANIELA KODÝDKOVÁ

Aktuality ze Severu aneb Akční podzimní týdny na hranici

BLOG č. 12

Co se děje během tohoto roku u česko-německých hranic v oblasti Liberecka a Horní Lužice, Ústecka a údolí Labe? Děje se toho fakt hodně! Tak aspoň telegraficky…

Aktuálně jsem ještě plná zážitků ze Žitavy, kde se poprvé setkali vedoucí a návštěvníci*[1]  mládežnické kavárny Café X při organizaci Deutscher Kinderschutzbund a vedoucí a klienti* nízkoprahového zařízení Vafle při organizaci Rodina v centru z Nového Boru. Schůzka to byla velice přátelská, se společným hraním stolního fotbálku a ping pongu a bez větších bariér v komunikaci i sdílení. Jediná překážka se vyskytla nečekaně, těsně před schůzkou. Tkví v bohužel zatím nejisté existenci kavárny pro příští rok, což byla zcela čerstvá, nepříjemná a ani ne ještě zcela potvrzená novinka, kterou ani jedna strana před termínem setkání nevěděla. Schůzka ale i tak proběhla v nadějném duchu a započaté partnerství budeme určitě ještě společně dál rozvíjet, ať už s Jugendcafé X nebo s Offener Treff, což je prostor pro mladší mládež a děti při stejné organizaci. Každopádně držím Café X všechny palce!

Hned nato následovala dobrodružná a nečekaně složitá cesta mrazivou nocí ze Žitavy přes Drážďany do Chemnitz a účast na tamním Česko-německém regionálním fóru – co jsem si z něj odnesla, je mimo jiné potvrzení mého názoru, že každá obec u hranic i každá větší instituce potřebuje mít svého stálého koordinátora* přeshraniční spolupráce, který se přeshraniční spolupráci naplno dlouhodobě věnuje, pokud mají být společná partnerství a projekty udržitelné. Padl i návrh, že by to měla být pro příhraniční obce aspoň na přechodnou dobu povinnost, ukotvená v legislativě…

A další den v Chemnitz jsem využila možnosti exkurze budoucím evropským hlavním městem kultury s ústeckou platformou Kreativni.uk. Myslím přitom na slogan „Chemnitz ist weder braun noch grau“, pod nímž se skrývá stejnojmenná iniciativa aktivních občanů* a upozorňuje na to, že Chemnitz není město (neo)nacistů* ani nacionalistů* symbolizovaných hnědou barvou ani nezajímavé šedivé postsocialistické město upadajícího průmyslu. A říkám si, jestli by něco takového mohlo pohnout Ústím nad Labem a jestli by se Ústí mohlo stát v dohledné době evropským hlavním městem kultury? Zatím mi to přijde jako vtip, ale paradoxně by to dávalo smysl.

No a pak už jen zbývá zmínit důležitou čerstvou návštěvu Liberce, kde jsem si ověřila, že zde velmi promyšleně a smysluplně funguje sdružení Tulipán zaměřené na pomoc lidem s duševním onemocněním. Jeho pracovnice* jsou na přeshraniční spolupráci perfektně připravené a natěšené, teď už jen najít jim partnerskou organizaci na německé straně, což byl zatím v dané oblasti z důvodu zaneprázdněnosti potenciálních partnerů bohužel problém. Ale v rámci destigmatizačního Týdne s Tulipánem jsem měla tu čest pomoci s překonáním celosvětového rekordu v hromadném praskání plastových bublin symbolizujících křehkou lidskou duši a jinak sloužících pro balení výrobků z chráněných dílen, a tento spojující akt mě nabil optimismem…  

Ten samý den večer jsem se v Liberci ocitla v paralelním vesmíru, na vánočním networkingu v Lipo.inku, libereckém inkubátoru pro perspektivní start-upy, kde své již 10. setkání pořádal spolek Ženy ze Severu, který se soustředí na vytváření bezpečného prostoru pro podnikavé aktivní ženy ze severních Čech, na jejich vzdělávání a emancipaci. Ženy prý bývají na severu drsnější, sportovněji založené, a ne tolik družné, ale spolku se daří i toto čím dál úspěšněji překonávat a již v minulém roce navázal také spolupráci s německou iniciativou Löbau lebt a má chuť pokračovat. Na dalších setkáních by všechny dosavadní účastnice rozhodně uvítaly podobně smýšlející ženy ze Saska. 

https://kinderschutzbund-zittau.de/jugendliche/jugendcafe-cafe-x/
https://www.rodinavcentru.cz/sluzby/nzdm-vafle/
https://kinderschutzbund-zittau.de/kinder/offener-treff/
https://euroreg.cz/prvni-cesko-nemecke-regionalni-forum-v-chemnitz/
https://kreativni.uk/
https://wedergraunochbraun.de/
https://www.sdruzenitulipan.cz/
https://www.facebook.com/zenyzeseveru
https://loebaulebt.de/

Na začátku listopadu pro mě ale jako pro koordinátorku přeshraniční spolupráce bylo svým způsobem, co se týče sebedůvěry i motivace, průlomové, že jsem se zúčastnila několika akcí v rámci Dnů české a německé kultury. Sice zavedený, ale pro mě příjemně znovu objevený festival jakoby letos spolu s převzetím spoluorganizátorství na české straně Veřejným sálem Hraničář v Ústí nad Labem a zároveň rozšířením programu do menších měst (čím dál víc se toho děje mimo Drážďany) nabral nový dech. K návštěvě jsem si vybírala záměrně spíše akce mimo hlavní proud, soustředěné na komunity a setkávání. A přestože jsem měla z počátku pochybnosti, zda na těchto akcích nepotkám jen aktéry už napříč hranicí propojené, zjistila jsem, že nabídka „služeb“, které poskytujeme v rámci Roku na hranici, spočívajících v získávání kontaktů na aktivní občany a spolky v příhraničí, ve zprostředkování kontaktů na podobně zaměřené organizace, skupiny i jednotlivce a propojení zájemců o přeshraniční spolupráci či partnerství, zde rezonují.

Tak jsem jednoho dne zašla v Litoměřicích do konverzačního Deutschklubu s překvapením, kde již 7. rokem „každý mluví – jsme v Leitmeritz, takže pochopitelně německy – jak umí“ a při té příležitosti se společně sbírají prostředky na charitativní účely. Bohužel na tuto okolnost jsem nebyla zcela připravená a vedoucí Klubu Hana Pavlištová mě kvůli tomu málem nepustila dál 😊 Ale naštěstí jsem uviděla známou tvář, spoluorganizátorku večera a vytrvalou organizátorku litoměřické alternativní kultury Renatu Vášovou, a ta mě nejen pustila dál, ale hned mě seznámila se svou kolegyní Hankou Galiovou, která přebrala vedení jejich neziskové organizace Kinoklub Ostrov, pod niž spadá nejen provoz litoměřického letního kina a filmového klubu, ale i pořádání vyhlášeného filmového festivalu vždy na konci srpna. A s Hankou jsme hned začaly spřádat plány na přeshraniční aktivity a přidala se k nám i pro mě velmi vzácná a dá se říct kultovní osobnost Lenky Holíkové z Kulturního centra Řehlovice a s oběma jsem se ještě během listopadu potkala znovu na prohlídce letního kina na místním Střeleckém ostrově i Galerie Gotické dvojče v nejstarším domě v Litoměřicích. Hned bylo jasné, že místní „klubová“ scéna má německým partnerům, o něž bez pochyby stojí, co nabídnout a že propojování bude radost.

Podobnou akcí jako Deutschklub, kde tedy dlužno dodat zmíněným „překvapením“ byla skvělá ochutnávka saských vín z polabských vinic za skvělého odborného vedení „Královnou vín“, paní Julianou Kremtz, byla česko-německá DŽEM-Session v Pirně. Je to již tradiční soutěž o nejlepší marmeládu, džem nebo ovocné pyré v rytmu jazzu, o který se tentokrát postarala kapela z Děčína. Kromě toho, že jsem byla opět překvapená, kolik lidí se do soutěže se svými vzorky přihlásilo, byla jsem už lépe připravená než minule, a měla jsem u sebe dostatečnou hotovost. Mohla jsem tak i vydražit jednu z nejlepších marmelád, samozřejmě hruškovou, protože na tu jsou v Pirně přebornice, a přispět na iniciativu Pirna 800, která akci spolupořádala a která si klade za cíl vysázet v Pirně do jejího 800. výročí od založení (zřejmě tedy do roku 2033) 800 nových stromů.

Kromě toho, že tato iniciativa a možnost k ní přispět, mě potěšila, pobavilo mě i to, že město Pirna má ve znaku hrušku, resp. hrušeň, což jistě nějak souvisí s fonetickou podobností obou slov: Pirna – Birne. Skutečně jsem se ale musela smát, když mi Helge Goldhahn, otec iniciativy Pirna 800, česky vyprávěl, že prožil část života v Brně a tam mu nikdy nerozuměli, když se snažil vysvětlit, že není „z Brna“, ale že je „z Pirna“…  A nevím teď, jak to přesně souvisí, ale už když jsem se blížila k restauraci Babička v Pirně, musela jsem myslet na Karla Gotta a jeho stejnojmenný šlágr a na jeho písně a společné česko-německé muzicírování skutečně během večera došlo. Za všeobecného veselí se samozřejmě kontakty získávají samy, navíc s vedoucí vzdělávání Městské knihovny v Děčíně, paní Mirkou Nedvědovou, která letošní DŽEM-Session také spolupořádala, jsme stihly hned rozvinout vážné plány, jak spolupracovat přes hranice na česko-německých literárních večerech a výtvarných workshopech a výstavách, česko-německém divadle, přednáškách o německé historii severočeského kraje, sdílení zkušeností s využitím původně průmyslových budov a s fungováním občanských iniciativ atd. atd. Knihovny jsou nová kulturní a komunitní centra a byla by škoda brzdit je v rozletu. Snad se aspoň část ze všech plánů podaří do konce aktuálního ročníku Roku na hranici uskutečnit.

https://www.tdkt.info/cz/
https://www.knihovnalitomerice.cz/novinky-v-projektech/deutschklub
https://kinoostrov.cz/
https://kcrehlo.cz/cs/
https://pirna800.de/baumspenden
https://www.dcknihovna.cz/

* Hvězdičkou v rámci celého textu značím u rodově ohebných slov zastoupení všech genderů.

Veronika Kyrianová

Chemnitz aneb cesta tam a zase zpátky

BLOG č. 11

Na přelomu listopadu a prosince se koná v Saské Kamenici pod záštitou spolkového ministerstva zahraničních věcí první česko-německé Regionální fórum. Jsou k němu přizváni nejen zástupci nejrůznějších institucí, ale i širší občanská společnost. Takže vyrážím. Za Rok na hranici i za sebe.

Cílem je propojení jednotlivých aktérů z obou stran hranice s důrazem na problémy a příležitosti příhraničních regionů. Ty jsou, jak je popsáno v tiskové zprávě: „styčnými body Evropy a jedním z pilířů soudržnosti v Evropské unii. Pokud se zde vyskytne zádrhel, motor evropské integrace začne drhnout.“

Zatím jde ale všechno hladce, sedím v ranním vlaku do Chebu, odtud plánuji přestup v Hofu a za čtyři a půl hodiny výstup v Chemnitz-Siegmar. Piju čaj a koukám se z okénka na ubíhající zasněženou krajinu.
V motoráčku do Hofu otevírám Winterbergovu poslední cestu od Jaroslava Rudiše a za chvíli se začne realita prolínat s fikcí. Winterberg míří do Sadové, já k hranicím, syrová pole, lesy, ranní zimní opar. „Cestující jedoucí do Aše si v Hazlově přestoupí do jiného vlaku,“ ozve se najednou chraplavě. Jak do Aše? Já přece jedu do Hofu! Vracím se rychle do reality. Průvodčí stroze vysvětluje, že Němci nemají „mašiny“ a že nevědí, kdy je mít budou, možná odpoledne, možná zítra… „Za dvě hodiny jedeme
zpátky na Cheb, paní, víc Vám teď neřeknu,“ dodává průvodčí. Fajn.

Vystupuju na zastávce Aš – město. Nikde nikdo, všude zima. Němci tady náhradní autobusovou dopravu prý vůbec neřeší. Ukazuje se, že do Německa mířím z celého vlaku jenom já. Marně se ohlížím po nádražní stanici, kde by měli alespoň automat na kafe, ale Aš dnes působí jako konec světa. Nádražní budovu v bruselském stylu od architekta Dandy, jak se později dozvídám, zbourali na začátku roku, protože už pro tuto trať
byla naddimenzovaná a dávno zchátralá. Přitom to tu dřív žilo! Původní velkorysá stanice byla otevřena v roce 1865 společností Bavorské východní dráhy spolu s tratí ze Selbu do Chebu, kam následně vedla trať spojující severozápadní výspu Rakouska Uherska s Vídní, Plzní a Českými
Budějovicemi.

Možná autobus? Jsme přece kilometr od hranice! Nikoliv, svačící řidič autobusu ČSAD mi prozrazuje, že jejich společnost tuto linku vůbec neprovozuje. Je mi zima, jdu hledat kavárnu nebo nějaké místo,
kde se dá trochu ohřát. Co by asi udělal Winterberg? Rozhodně by se nevrátil! Zkouším vymyslet plán B. Vracím se tedy se stejným průvodčím do Chebu, který stále nic neví, z Chebu do Marktredwitzu, do Zwickau a hladce do Chemnitz a myslím na Vlak svobody z roku 1951, který se nějakou Aší vůbec nezabýval a s nic netušící většinou cestujících prostě projel ašským nádražím až do Západního Německa.

Konference je zatím v plném proudu. Na podiu se střídají vlivná jména, obecné fráze o nejlepších česko-německých vztazích za poslední dobu občas protne konkrétní poznámka z reality příhraničního styku. Rozmrzám. Následují workshopy. Témata se točí kolem pendlerů, pracovního trhu a
železničního spojení. Samozřejmě přikládám svojí ranní historku. Dál mě zajímá propojení IZS podél hranice s Bavorskem, kde v Karlovarském kraji a v Horní Falci funguje již přes rok projekt Babylon, kdy ke zraněnému vyjede záchranka, která je vzdálenostně nejblíže bez ohledu na hranice. Systém umí přeložit získané informace k situaci do obou jazyků. Paráda. Snad se to rozšíří i do zbytku pohraničí. S Kamenicí se loučím v pátek v poledne. Bezstarostně nasedám do vlaku, další kapitoly z Winterberga.

V Hofu ale čekáme už nějak dlouho. Moje zlé tušení se bohužel potvrzuje. Dostat v těchto dnech přes hranice je skoro nadlidský úkol. Německý fíra tvrdí, že český fíra, s kterým tuto společnou trať jezdí, nedorazil a žene nás z vlaku ven. Žádné další informace nehrozí. Nikdo je nemá. Problém je teď prý na české straně. Pomsta? V informacích DB se tváří, že o zrušení vlaku slyší poprvé, přestože od spolucestující se dozvídám, že nejel ani vlak v poledne, a doporučují – mně již dobře známou – objížďku přes Marktredwitz. Je mi zima. Čekáme dvě hodiny. Bavím se s Petrem, který jezdí za hranice pracovat – už rok, od pondělí do pátku. Německy neumí, ale vydělá si prý slušně. Němečtí kolegové ale za stejnou práci dostávají na hodinu o 6 euro víc. Když si na to stěžuješ, tak jdeš. Petr si nestěžuje,
splatil dluhy, s manželkou byli loni poprvé u moře v resortu. Jak dlouho tohle ale jejich vztah vydrží, neví.

Realita.
V Plané vystupuji až večer, škrábu zamrzlé přední sklo auta, které mě konečně veze do tepla.

Kamila Jůzlová

Malířem bez hranic

BLOG č. 10

V pondělí 23. 10. 2023 se v MuseumsQuartier v Tirschenreuthu sešlo osm žen kvůli jednomu muži. Muži, který se v Tirschenreuthu sice narodil už před 250 lety, ale jeho odkaz je stále živoucí a to nejen na německé straně hranice.

Maurus Fuchs (1771-1848) je autorem mnoha chrámových výmaleb a fresek na Tachovsku a v Horní Falci. Je to malíř, který se svého času přirozeně pohyboval mezi oběma regiony a svá největší díla dokonce vytvořil v Čechách (klášter Teplá a Tachov).

Fuchs je tedy pojítkem naší budoucí česko-německé spolupráce Hroznatovy akademie kláštera v Teplé a muzea v Tirschenreuthu. Nyní na schůzkách vzniká program, který by školám nebo seniorům nabídl program o tomto významném lokálním malíři a jeho době, seznámil hravou formou s jeho rozsáhlým dílem v Teplé a tvořivě představil jeho papírový betlém.

Betlém je nyní k vidění v MuseumsQuartier. Vznikl po roce 1830, ale byl znovuobjeven až v sedmdesátých letech v krabici od bot na půdě jednoho z městských domů. Přestože není signován, je jasné, že se jedná o Fuchsovo dílo už jen tím, že několik postav z jesliček je ve shodných podobách vyobrazeno právě v tepelském klášteře.

A to je jen jeden z napínavých momentů tohoto příběhu. Doufám, že se podaří ho v naší smíšené skupince postavit a představit příští rok veřejnosti.

Kamila Jůzlová

Rok na hranicích

BLOG č. 9

Dreiländereck, v češtině „Trojmezi“ je lákavý výraz. Zní jako místo setkávání, vzrušujících příběhů a různých perspektiv. To si uvědomili i politici a odborníci na cestovní ruch a propagují své regiony. Celkem je mezi spolkovými zeměmi takových míst 15 a samozřejmě další na vnějších hranicích SRN, například na západě s Francií a Lucemburskem či dále se Švýcarskem. Tam, kde se na východě, v okrese mé projektové kolegyně Veroniky Kyrianové, stýkají Horní Lužice, Slezsko a Čechy, se vždy setkávaly i státy: kdysi Sasko, Prusko a Rakousko – dnes Německo, Polsko a Česká republika.

„Můj region“ Horních Franků, saského Vogtlandu a Karlovarského kraje tedy již není trojmezím ve státním slova smyslu. Od znovusjednocení v roce 1990 Bavorsko a Sasko „oddělují“ pouze zemské hranice. Snahy to změnit jsou na obou stranách této hranice zanedbatelné. Čechy, a tedy ani státní hranice s Českou republikou, neprobíhají podél obou spolkových zemí. Ašský výběžek je mezi ně vsunut jako klín. Až v jeho cípu, nedaleko městečka Hranice/Roßbach, se hranice nakonec setkávají. Místo, kde si lišky dávají dobrou noc, a které přesto dýchá historií.

Dodnes tu stojí jako cizí tělesa na loukách bývalé strážní věže, které připomínají, že se tu 40 let stýkala dvojí systémová hranice – mezi oběma německými státy, ale také mezi SRN a socialistickým Československem. Pokud děti v Gürthu u Bad Elsteru při hře zaběhly příliš daleko do lesa, přešly na území ČSSR. Nebylo to tak životu nebezpečné jako na „železné oponě“, ale i tak docházelo k problémům, jak vzpomínají pamětníci.

Dnes už tyto hranice nejsou patrné. Každý, kdo z Vogtland Oberlandu (tzv. Musikwinkel – o tom více v některém z dalších blogů) cestuje do Selbu, samozřejmě jede přes Aš. A z opačného směru – na koncert nebo do lázní v Bad Elsteru – platí totéž. Za prací, nákupy, večeří s knedlíkem nebo na pěší túru je zde cestování mezi třemi „zeměmi“ na denním pořádku.

Soudobé dějiny – tedy dějiny, které stále doutnají (B. Tuchman) – zanechaly samozřejmě svou stopu i zde. Kdysi mezi dva státy rozdělená, ale jazykově jednotná oblast (míněno Německo a Česká republika – sasky se ve Vogtlandu nemluví) je dnes oddělena jazykovou hranicí. A to je dobře! Je to důvod ke zvědavosti a údivu, například když si v Chebu u bavorsko-českého stolu štamgasti objednávají česky. Když se za pomoci německých nadšenců luští staré německé nápisy, nebo když člověka v obchodě „z německé strany“ obslouží s mírným přízvukem, ale působivou němčinou. Je to příležitost a podnět k výměně názorů a k setkávání. Mým úkolem je tomu pomáhat a vyprávět příběhy. Takže: více později!

Steffen Retzlaff

Nováčkem v Roku na hranici

BLOG č. 8

O česko-německé vztahy jsem se začala zajímat již na střední škole, kdy jsem se zapojila do projektu Gastschuljahr organizace EUREGIO Bavorský les – Šumava – Dolní Inn, v rámci kterého jsem vycestovala do dolnobavorského Deggendorfu a tam po dobu devíti měsíců navštěvovala místní Comenius Gymnasium. Tato zkušenost se stala důležitým milníkem pro celý můj následující profesní život. V první řadě ovlivnila můj výběr studijního oboru. Díky Česko-německým studiím na Karlově univerzitě a univerzitě v Regensburgu se mi podařilo proniknout do problematiky vztahů mezi Českou republikou a Německem jak v teorii, tak i v praxi. Od té doby mě téma česko-německé spolupráce v různých formách provází.

Již v době studií mě nejvíce zajímala oblast regionálních projektů a partnerství, a to pravděpodobně proto, že jsem vyrůstala a v současné době žiji v příhraničním regionu na Šumavě, v malebném městě Sušice. Vím, že spoustu místních obyvatel je stále ještě ovlivněno příběhy svých předků o negativních událostech z doby druhé světové války, stejně jako na německé straně je často zmiňováno téma odsunu. Proto je důležité navázat kontakty mezi lidmi z obou stran hranice, aby se vlastní zkušeností mohli povznést nad případné předsudky a navázat mezi sebou nová přátelství.

Můj „revír“ 😊

A přesně o to jde v projektu Rok na hranici, do kterého jsem se zapojila v září tohoto roku. Mým plánem je částečně navázat na práci svých předchůdců a předchůdkyň, a zároveň mám spoustu svých nápadů na budoucí možné spolupráce. Především bych se chtěla zaměřit na spolky a organizace, které se zabývají činnostmi spojenými se Šumavou, kupř. tradičními řemesly, výlety do přírody, lyžováním, atd. Jsem velmi ráda, že mohu být součástí tohoto skvělého projektu a pevně doufám, že má účast v něm bude ku prospěchu všem. 🙂

Daniela Kodýdková

Pozitivní energie

BLOG č. 7

Uplynulo několik dní od chvíle, kdy jsme se v prostorách Česko-německého fondu budoucnosti v Praze setkali všichni z aktuálního ročníku Roku na hranici. Ukázalo se, že entuziasté a machři už za sebou mají několik vzestupů a pádů. Jako koordinátorka tyto momenty velmi dobře chápu. V prvním roce to bylo podobné, protože mnoho lidí odjelo v létě na dovolenou a tyto měsíce jsou tak vždy obdobím, kdy vše postupuje jen pomalu. Se začátkem září se situace rapidně změnila a nyní se začíná opět dařit. Jak poznamenal Steffen: „Někdy stačí, když si o všem promluvíme, a věci se hned začnou obracet k lepšímu.“

V posledních týdnech jsem ke své roli koordinátorky celého týmu přistupovala aktivně a snažila se podporovat všechny entuziasty a machry, což je někdy namáhavé a vyčerpávající. Potřebnou energii jsem k tomu získávala v česko-německém pohraničí, například když jsem se toulala po lesích a vesnicích na Šumavě, v Bavorském lese a také v Krušných horách.

Protože je spojení Česka a Německa neoddělitelně spjato s mým životem, nemohla jsem se občanské angažovanosti vzdát ani ve svém volném čase. Při různých setkáních jsem vždy uplatňovala své profesní a dobrovolnické zkušenosti a aktivity, čímž jsem sbírala potenciální kontakty na další entuziasty a machry. Kdo ví, třeba z toho vzniknou nová partnerství, výměny nebo zkrátka „jen“ setkání.

Do Prahy jsem odjížděla s obavami – jak se naše setkání vydaří? Vždy se nabízí minimálně dvě perspektivy – buď se člověk více soustředí na problémy léta, nebo s pozitivním očekáváním vyhlíží úkoly nadcházejících týdnů.

Když však entuziasti a machři představili své aktuální úspěchy při navazování kontaktů v posledních několika týdnech, panovalo opět velké nadšení a pozitivní nálada! Tolik energie v jedné místnosti! Pro mě to jsou chvíle, kdy se mi rozbuší srdce a znovu se přesvědčím, že všechna ta námaha za to opravdu stojí.

A zvláště teď tohle potřebuji i já, když vidím výsledky voleb v Německu. Česko-německá práce je také prací v každodenní politice a všichni se musíme „odvážit překročit hranice“, abychom si zachovali demokracii a svobodu. Tak to na setkání popsala ředitelka Česko-německého fondu budoucnosti Petra Ernstberger. To můžeme udělat jen s otevřeností a angažovaností – a to nejen entuziasti a machři, ale všichni, kteří mají chuť se zapojit.

MARTINA eNGELMAIEROVÁ

Dobrá nálada v Kovářské

BLOG č. 6

Když jsem zvala své okolí na Festival dobré nálady, málokdo věděl, co si pod tím má představit. Možná i to patřilo k úspěchu celé události. Přišli totiž ti, kteří se rádi nechají překvapit, jsou otevření novým věcem a především ti, kteří mají česko-německému spojení, jež během tohoto víkendu v Kovářské ukázkově žilo, co nabídnout.

První velký projekt Kláry Mikšíčkové se setkal s velkým ohlasem: řada lidí z Česka a Saska přijela poznat Krušnohorského poutníka – bývalou továrnu na výrobu rybích konzerv, která se díky Petrovi a jeho spolku DoKrajin v neuvěřitelně krátké době proměnila v prostorné místo pro setkávání včetně studia pro mediální projekty.

Zatímco si děti venku v zeleni zkoušely vyřezávat dřevěné lžičky nebo vytvářet roztomilé robůtky, jejich rodiče se mohli v klidu a pohodě zapojit do workshopů, které měly jedno společné: přispět k dobré náladě a vnitřnímu klidu návštěvníků – a to vše v srdečné, přátelské a uvolněné atmosféře, kterou člověk málokdy pocítí mezi cizími lidmi tak rychle.

Jsem za tuto zkušenost velmi vděčná.

Kéž jsou takové projekty inspirací pro mnoho dalších – Krušné hory je potřebují!

Marta schreiter

Lítám v tom až po uši!

BLOG č. 5

Když jsem se na jaře dozvěděla, že jsem byla vybrána, abych se stala součástí týmu entuziastů a machrů v Roku na hranici, nemohla jsem tomu chvíli uvěřit. Následovala velká radost, menší obavy, jestli to opravdu zvládnu, ale především těšení se a zvědavost na nové zážitky a zkušenosti.

Tušila jsem, že to bude jízda, ale skutečnost předčila má očekávání. Po prokousání se tabulkami a zprávami z prvního ročníku programu a množstvím nových informací a překonání prvotních rozpaků jsem se postupně vžila do své nové role.

Už nemusím váhat, jak se představit do telefonu, jak formulovat první mail, už to jde tak nějak samo. Ostatně zvednout telefon a neformálně si krátce popovídat se osvědčilo jako nejlepší způsob navázání nového kontaktu. Člověk tak obvykle během chvilky zjistí, na čem je, může reagovat na komunikačního partnera, ptát se, i zodpovídat dotazy, leckdy i vtipkovat. Je to zkrátka podle mne praktičtější než dlouhosáhlé formulování emailu. I když leckdy se takový první telefonát protáhne i na třičtvrtě hodiny.

Občas se samozřejmě potkám i s nepříliš nadšenou odezvou. „Máme (na obci, v oddílu, spolku) jiné starosti, nejsou tu žádní angažovaní lidé, nikdo neumí německy, nestíháme, jsem na všechno sám, chybí mi spolupracovníci … „apod. Někdy jsou důvody pochopitelné, někdy méně. S tím se musí počítat, mrzí na tom nejvíce skutečnost, že někde na druhé straně hranice čeká někdo motivovaný, až mu najdu toho pravého partnera.

Česko-německé vztahy jsou pro mne srdeční záležitostí, a jsem přesvědčená, že právě VZTAHY a PŘÁTELSTVÍ jsou to, o co nám v Roku na hranici jde především. Proto mne příliš nebaví ani někteří rádoby motivovaní zájemci o přeshraniční spolupráci, z nichž nabydu dojmu, že jim více než o přátelství jde o sebeprezentaci či získání finančních prostředků.

O to báječnější pocit je mluvit a osobně se setkávat s těmi skutečnými nadšenci. A že jich není málo.

Minulý týden jsem měla možnost setkat se hned s třemi takovými lidmi současně. V krásném prostředí horské chaty Berghof Gibacht jsem se měla sejít s energickým novinářem Karlem Reitmeierem, který nesmí chybět u žádné společenské či kulturní události v regionu na obou stranách hranice, který všechny zná a všichni znají jeho a který se už od revoluce významně zasazuje o zlepšování česko – německých vztahů. Zkrátka, když chcete vědět, co zajímavého se děje na Domažlicku, zeptejte se Karla!

 Spolu s ním měl na Gibacht dorazit jeho kamarád a kolega ze spolku Gäste- und Kulturführer Bayerwald e.V. Josef Altmann. Ten za posledních téměř 30 let zorganizoval stovky pěších, poznávacích a cyklistických výletů v česko – bavorském pohraničí a má velkou zásluhu na spolupráci mezi jeho domovskou obcí Eschlkam a blízkými českými obcemi Kdyně a Všeruby.

Mimo mé očekávání dorazil na schůzku spolu s Karlem a Josefem ještě třetí „mušketýr“, fotograf z Viechtachu Herbert Pöhnl. Bylo to milé překvapení, protože pana Pöhnla jsem už trošku znám z dřívějška a moc se mi líbí jeho projekt Begegnungen – Setkávání, v rámci něhož se snaží umělecky zachycovat život lidí v pohraničí a také podporovat zájem Němců o Českou republiku.

Tito tři pánové i přes svůj pokročilejší věk srší energií, optimismem a nápady a chutí do přeshraničních aktivit. Myslím, že mnoho mladších lidí by si z nich mohlo vzít příklad!

Prostě samí úplně úžasní lidé!

Pociťuji velkou vděčnost a radost, že jsem je mohla poznat. A moc se těším na všechny společné aktivity.

Možná jsem sentimentální, ale jen dnes jsem byla hned dvakrát silně dojatá – poprvé při zhlížení krátkého filmu, který byl výsledkem středoškolského projektu v rámci Tématu roku 2023 – „Společně jsme silnější“. https://www.fondbudoucnosti.cz/projekt-mesice-cervna-2023/

A podruhé když jsem si přečetla krásné osobní věnování v knize „Hinüber und Herüber“, kterou mi dnes při našem setkání věnoval její autor Josef Altmann.

Už teď vím, že uplynutím „Roku na hranici“ to pro mě rozhodně neskončí, že je to naopak začátek. To, co mě do nedávna jen zajímalo a lákalo, mě najednou obklopuje ze všech stran. Zkrátka – lítám v tom až po uši!

Ludmila Mathauserová

„Za cestu dáš kilo, když se vrátíš dvě, dobře ti tam bylo, sejdeme se v Berlíně“

BLOG č. 4

„Za cestu dáš kilo, když se vrátíš dvě, dobře ti tam bylo, sejdeme se v Berlíně“.. můj oblíbený song od české punkové kapely Garáž má tentokrát uvést příspěvek, kdože všechno se v pátek 8.9. a v sobotu 9.9. v Berlíně v zahradách prezidentského paláce Bellevue sešel.

A sešlo se nás tam opravdu hodně! Nemusím připomínat, že Česko-německý fond budoucnosti slavil 25 let od svého založení a získal tak pozvání na Bürgerfest spolkového prezidenta. A nejen to, mohl dokonce program do velké míry připravit, takže nemalá část workshopů a stánků byla tvořena organizacemi, které česko-německé vztahy aktivně utvářejí a na hlavních i vedlejších stage jste mohli potkat to nejlepší z české kulturní scény. Celý program oslav česko-německé spolupráce, včetně vypravení Kulturního vlaku, je podrobněji zachycen na webu a fb Fondu (prosím o prolink).

„Společně jsme silnější“ ..tak znělo hlavní motto oslav a točila se kolem něj i řada úvah a diskusí, nejen v kontextu války na Ukrajině. K onomu posílení vztahů odspoda, tedy na „úrovni běžného občanského života“ má přispět i náš program Rok na hranici. Z kontextu vyplynulo, jak obrovský má vlastně význam a jak důležité je o dobré vztahy v příhraničí pečovat. Já s Ludmilou se z Berlína rozhodně silnější vracíme. Bylo inspirující vidět tolik aktivních a otevřených lidí a stát se součástí sítě, která ten společný prostor oživuje. Snad nám motivace vydrží (-:

Kamila Jůzlová

Neue Wege. Level II.

BLOG č. 3

Krásné květnové ráno. Míříme z německého a českého příhraničí do středobodu dění. Praha nás vítá stovkou věží a stovkou jazyků. Už dlouho bystřím na ten německý. Člověk si tu připadá hned jak vystoupí z vlaku nějak víc evropsky, multikulturně, brány možností dokořán. Ale možná je to jenom zdání – u nás se zase volněji dýchá. U nás – na území mezi dvěma světy, kde se mluví jiným jazykem a přesto toho máme tolik společného!

Je nás šest a máme v plánu „to společné“ najít a podpořit. Druhý ročník roku na hranici začíná.

Klíčovým slovem, které na našem prvním setkání opakovaně padá je „neue Wege“/nové cesty.

Přemýšlíme, co se pod tímto mottem může všechno skrývat. Od převratu už se toho na poli česko-německé spolupráce udělalo opravdu hodně, je těžké najít něco neotřelého, něco, co ještě jiné nenapadlo…

Nebo snad přece? Co cesta nového prezidenta Pavla na příhraniční festival „Týdny přátelství“ v Selbu na motorce? Co poesiomaty, recitující básně na zapomenutých místech v Sudetech, která dnes znovu ožívají? Všechno to zní velkolepě a krásně, ale je to vlastně stejně důležité jako setkání klubů deskových her nebo malých včelařů…

Tak uvidíme, kam nás cesty povedou.

Cesty dlážděné, pěšinky, i cesty do nebe …  všemi teď půjdeme. Přidejte se!

KAMILA Jůzlová

Chlebomáslové slavnosti

BLOG č. 2

Za horou, která nese jméno dnes tak obávané šelmy, leží Zá-hoří. Malá vesnička v západních Čechách, která stejně tak jako mnohé další propadla zkáze poválečného období. První vlna dosídlení, druhá, třetí… Záhoří (německy Sahorsch) zůstalo opuštěno a v nevalném stavu zůstala i kaplička, která shlíží přes mlčenlivé krásné pastviny dolů ke Kosímu potoku.

Naštěstí se před dvaceti lety podařilo tuto kapličku Nejsvětější trojice, také díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti, opravit a to byl i impuls k obnovení slavnosti, která byla s vesničkou Záhoří bytostně spojena. Butterbrotfest. Chlebomáslové slavnosti.

Tento svátek byl pozváním pro sousedy z městečka Černošín, kteří bydleli „pod horou“, aby se každý rok první sobotu v červnu vydali na cestu k záhořské kapličce na mši a na následné sousedské posezení. Podávána byla bílá káva a právě čerstvý chléb s máslem. Chleba se pekl v chlebové peci jediného dnes zachovaného domu. 

Komorní a sousedský charakter má slavnost i dnes. Poutníci se na Záhoří vydávají již ze čtyř směrů, z Ošelína, ze Svojšína, z Olbramova a z Černošína. Cestou míjejí hrad Volfštejn a rozvaliny hospody na Vlčí hoře, kde se dříve točila limonáda a pivo z místního pivovaru na Třebeli. Někteří s sebou přinesou i doma upečený chleba.

Po česko-německé mši následuje většinou ještě česko-německé čtení. Téměř vždy se slavnosti účastnili i Němci, buď bývalí obyvatelé Záhoří nebo jejich potomci a přátelé. Byl to pro ně vždy významný svátek, podívat se „domů“. Letos poprvé, po sedmnácti letech, však z německé strany bohužel nepřijel nikdo. A to je i trend všech setkání s rodáky v příhraničních vesničkách a městech. Ztrácí se a s nimi i část historie místa. Ale to je přirozený běh věcí a naším úkolem je i tuto část společné minulosti zmapovat a předat dalším generacím. 

.

KAMILA Jůzlová

Rok uplynul jako voda

BLOG č. 1

Už je to rok od doby, kdy začalo mé angažmá v programu, a proto se chci ohlédnout za vším, co se událo a že toho nebylo málo!

Dnes chci zmínit dvě věci – ta první se týká Základní školy Komenského v Horažďovicích, která dříve měla partnerskou školu na bavorské straně. Kontakt byl přerušen, možná i vzhledem ke covidu, možná i z jiných důvodů, to už se asi nedozvím. Faktem je, že mým úkolem bylo najít jinou partnerskou školu, byl to běh na dlouhou trať. A protože i v běhu jsem vytrvalá, pustila jsem se do maratonu hledání a oslovování a až po dlouhé vzdálenosti a tím i čase se mi nejdříve podařilo navázat kontakt s Grundschule Zwiesel. Nejlepší na tom bylo, že se mi ozval sám pan učitel, kterého již delší dobu znám. Tuhle příležitost jsem si nenechala ujít a ejhle – na světě bylo první partnerství pro 4. třídu bavorské základní školy s 5. třídou Základní školy z Hořovic.

Cílem bylo ale najít i vhodnou školu pro výměny 8. tříd. Nemusela jsem chodit daleko – Staatliche Realschule Regen, ve které jsem měla možnost na podzim krátce představit Program „Rok na hranici“, byla okamžitě nakloněná spolupráci, bylo potřeba se jen zeptat. Nezapomenu na větu zástupce ředitele, kterého jsem telefonicky zastihla: „To je skvělé, že voláte! Rádi bychom navázali partnerství se školou v České republice, máme partnerství s Rakouskem, Finskem, Dánskem, ale s Českem ještě ne.“ Předala jsem kontakty a potom už šlo vše ráz na ráz, paní ředitelka školy z Hořovic vyrazila společně s velice akční paní učitelkou němčiny na návštěvu do Zwieselu i do Regenu.

Výsledkem jsou plánovaná setkání – s Grundschule Zwiesel se uskuteční jednodenní výměnné setkání žáků v polovině června 2023. Setkání žáků z Horažďovic a Regenu je naplánovaná na podzim 2023 na Šumavě, tématem výměnného setkání bude spisovatel Karel Klostermann, který je se Šumavou úzce spjatý a jehož 100. výročí od jeho úmrtí si letos připomínáme.

Druhé velice zdařené propojení se nám podařilo mezi organizátorkou Mezinárodního folklórního festivalu, který se koná každoročně v Klatovech, a mládežnickou folklórní skupinou Almrausch z německého Řezna. Místní mládežnická skupina Folklórního souboru Šumava se setká s německou mládežnickou skupinou Almrausch a společně vystoupí na festivalu. Do budoucna skupiny plánují další společná setkání a vystupování. Toto propojení považuji já i organizátorka festivalu Denisa Valentová za obrovský úspěch i radost zároveň, protože je to po více než 10 letech, kdy na tomto festivalu vystoupí bavorský folklórní soubor, a to i přesto, že je Bavorsko tzv. za bukem.

Společně s mou kolegyní Sárou, která měla na starosti jižní část Šumavy a Bavorského lesa se nám podařilo se spojit s organizací „Menschen in Europa“, která organizuje též mezinárodní folklórní festival „Internationaler Volksmusiktag“ v Adlersbachu. S naší jazykovou podporou se nám podařilo propojit obě organizátorky, které si vzájemně předají kontakty na místní folklórní skupiny, pomohou si vzájemně s propagací festivalů a tím rozšíří povědomí o těchto akcích na druhé straně hranice a zároveň přispějí k vzájemné česko-německé výměně tím, že český soubor bude moci vystupovat s německými soubory v Adlersbachu a německé soubory budou v příštím roce moci vystoupit v Klatovech.

Tímto vás chci srdečně pozvat na oba festivaly! V Klatovech je festival spojen s místní poutí a bude se konat od 6. do 9. července a v Adlersbachu se festival uskuteční 10. září.

Mým kolegům z 2. ročníku „Roku na hranici“ chci popřát, ať je angažmá baví, neztrácí svůj entuziasmus a to ani při uběhnutí maratonských vzdáleností, při kterých nastávají jak krize, tak i ty krásné chvíle, které dodají spoustu endorfinů a energie!

.

Martina Engelmaierová

Když jeden dílek skládačky zapadá do druhého

BLOG č. 21

Navázání kontaktů s oficiálními orgány, jako jsou úřady, není úplně jednoduchá záležitost. Na vině jsou často omezené kapacity a také rozdílné zájmy jednotlivých aktérů.


O to více mě potěšila rychlá reakce a pozvání od paní Urmannové, starostky Neureichenau. Paní starostka mě pozvala do Neureichenau, abychom společně diskutovaly o česko-německých vztazích. Ráda by navázala kontakty s Českou republikou, a to jak na politické, tak na kulturní úrovni. Partnerem na české straně by bylo město Horní Planá, s nímž již bývalí starostové udržovali kontakty, bohužel však přerušené pandemií.


Po několika týdnech jsem oslovila starostu Horní Plané, pana Šimáka. Ten projevil velký zájem a pozval mě do Horní Plané na návštěvu. Společně jsme hovořili o česko-německých vztazích a možnostech, jak navázat kontakty.


O měsíc a půl později – 18. 4. 2023 se oba starostové a jejich zástupci poprvé setkali v Neureichenau. Při tomto přátelském setkání šlo o první vzájemné seznámení, o představy obou obcí a o hledání společných styčných bodů pro spolupráci.

Společných témat se našlo mnoho: Adalbert Stifter (a spolupráce obou muzeí), kulturní akce jako jsou Dny kultury, Pivní slavnosti nebo Traktoriáda, společné kroky v oblasti cestovního ruchu a také výměna názorů v oblasti dodávky energií, vzdělávání a mnoho dalšího.


Na setkání jsem se mohla ujmout role tlumočníka a prolomit tak jazykovou bariéru. Tímto způsobem lze překážky v přeshraniční spolupráci snadno překonat. Rozhodujícím faktorem spolupráce je pak jen motivace k přeshraničním aktivitám a také vzájemné sympatie. Další setkání se brzy uskuteční v Horní Plané.


Přeji této spolupráci do budoucna jen to nejlepší a doufám, že bude dobrým příkladem pro další zájemce 😊.

První setkání paní starostky Urmannové (2. zleva) s panem starostou Šimákem (1. zleva) a jeho zástupcem panem Ščevíkem (3. zleva) dne 18.4.2023 v Neureichenau.

Sára Špeciánová

Život (na hranici) veřejnou dopravou a udržitelně? Jde to, ale jak kde…

BLOG č. 20

Angažmá v Roku na hranici s sebou nese leckdy nečekané výzvy. Kromě těch technických (např. najít správný vchod, číslo dveří nebo spustit online místnost) a časových (shodnout se na společné schůzce, když je zrovna před volbami, před Vánoci, po Vánocích nebo jsou jarní prázdniny) se někdy projevují i limity “logistické”. Není divu, že (udržitelná) doprava a mobilita bylo téma i pro trinacionální občanský dialog v Drážďanech v loňském roce.

Když totiž něco funguje bez problémů, máme tendenci to považovat za přirozené (např. spojení bez přestupu, které netrvá týden nebo přeprava kol či kočárků bez obavy o to, že zrovna nepřijede bezbariérový vůz). Všimneme si až toho, co pro nás znamená překážku, omezení nebo až když taková služba přestane fungovat.

Ne všude je ale situace kritická, jak jsme zjistili. A tak můžete plynule cestovat za kamarády nebo na výlet celoročně např. na trasách:

  • Děčín-Bad Schandau-Sebnitz-Dolní Poustevna-Mikulášovice-Velký Šenov-Rumburk
  • Teplice-Dubí-Cínovec-Altenberg-Dresden
  • Litvínov-Hora Sv. Kateřiny-Brandov-Olbernhau
  • Chomutov-Křimov-Hora Sv. Šebestiána-Reizenhain-Marienberg
  • (Chomutov-Křimov-Výsluní-Měděnec-Kovářská-Vejprty-Cranzahl pouze od května do září)
  • Kadaň-Klášterec nad Ohří-Měděnec-Kovářská-Vejprty-Annaberg
  • Karlovy Vary-Nejdek-Pernink-Horní Blatná-Potůčky-Johanngeorgenstadt
  • Sokolov-Kraslice-Klingenthal-Zwöta-Muldenberg-Zwickau
  • Cheb-Františkovy Lázně-Vojtanov-Aš-Selb-Rehau-Hof
  • Cheb-Pomezí nad Ohří-Schirnding-Marktredwitz
  • Cheb-Marktredwitz-Pegnitz-Nürnberg
  • Domažlice-Furth im Wald

Zde se vyplatí vystoupit i mimo cílové destinace a objevovat krásu zdejší přírody, historické památky nebo místní kulinářské dovednosti.

Pak jsou ale místa, kde byste pohodlná spojení pohledali (vyzkoušeli za vás Max, Veronika K. a Veronika W.) , aneb ze života Roku na hranici:

Šluknovsko a Lausitz (Max)
Západní Krušnohoří (Veronika K.)
Chodsko & Oberpfalz (Veronika W.)

Z výše uvedeného je patrné (a ví to mnohdy i mapový vyhledávač), že někdy je nejefektivnější jít prostě pěšky.

Avšak i tahle – zdánlivě bezvýchodná situace – má řešení. My jsme přišli na minimálně tři:

  1. buď místo veřejné dopravy pojedete na kole nebo na běžkách 😊
  2. sejdete se mimo svoje lokality (jednoduše “uprostřed”, kam dojedete hromadnou dopravou všichni; vyžaduje však mimořádně dobré kombinatorické schopnosti! 😊)
  3. nebo pohledáte, zda v sousední zemi “náhodou” neexistuje Appka dopravní obslužnosti, která vám nabídne kombinaci s místními autobusovými linkami (např. Regionalverkehr Erzgebirge GmbH pro české cestující po středním a západním Krušnohoří, nebo DÚKapka pro německé cestující v Ústeckém kraji).

Většinou podobné aplikace existují a cestující v ní najde např. autobusové regionální/městské linky. Jako uživatelé se však budeme muset, aspoň prozatím, smířit s tím, že nám nebude stačit jedna aplikace, ale kombinace vícerých.

S touto vychytávkou (samozřejmě staženou nejlépe ještě v teple domova do svého vlastního mobilu) pak cesta z Chomutova do Zwönitz nebude trvat 4 hodiny, ale pouze 3 hodiny 😊 Regionálnímu cestování přejeme plno spokojených cestujících a obcím míň přeplněných parkovišť!

max melzer, VERONIKA KUPKOVÁ & VERONIKA Widmann

Roky na hranici

BLOG č. 19

První ročník programu “Rok na hranici” se blíží ke konci. Pro mnohé z nás, kteří v příhraničí bydlí, však končí jen jeden z mnoha roků na hranici. Protože nikam neodcházíme. Budeme se i nadále zasazovat o dobré sousedské vztahy a vynakládat síly pro zlepšení každodenního života v našich regionech.

Hřeje mě u srdce, když se mohu ohlédnout za uplynulým rokem a vidět, v kolika různých oblastech je možná spolupráce lidí z Česka a Německa. Školy, divadla, fotokluby, skateboardisté, skauti, chráněné dílny, parlamenty mládeže… že společnou řeč mohou najít lidé mladší i starší, se znalostí druhého jazyka i bez ní.

Setkání zástupců Západočeského divadla v Chebu a Rosenthal-Theater Selb v rámci prvního ročníku programu “Rok na hranici”. Na fotce (zleva): Iva Freddie Ellrodt, Eliška Huber Malíková (Západočeské divadlo v Chebu, Public Relations), Zdeněk Bartoš (Západočeské divadlo v Chebu, umělecký šéf) und Eva Enders (Rosenthal-Theater Selb, vedoucí divadla)

Práce česko-německých nadšenců nikdy nekončí. Vždy je co objevovat, koho prosíťovat, komu pomoci s prvním krokem přes hranici. I když se naše regiony mohou jevit malé, v mém případě dokonce “nejhorší historicky ve všem”, ještě jsme zdaleka nevyčerpali všechen místní potenciál pro česko-německou spolupráci.

Proto přeji druhému ročníku, našim nástupcům, aby se jim dařilo obracet ty správné kameny. Aby objevili možnosti, na které jsme my třeba ani nepomysleli.

A všem aktérům – všem lidem, kteří během tohoto ročníku našli příležitost přeshraniční spolupráce – přeji, aby čerpali radost ze společných setkání, ze vzájemného poznávání se a aby našli příležitosti k navázání dlouholetých přátelství. Věřím totiž, že právě otevřenost srdce a přátelství konkrétních lidí jsou klíčem ke krásnějšímu a plnějšímu životu, nejen tady v příhraničí.

iva ellrodt

O vánoční náladě a napínavých šachových duelech

BLOG č. 18

Ke sblížení německé a české mládeže není potřeba mnoho prostoru

Jestli jsem se jako česko-německý nadšenec nejpozději během Roku na hranici něco naučil, tak to, že zejména děti a mladé lidi z venkovského pohraničí je většinou těžké nadchnout pro velké interkulturní aktivity a projekty. Úplně jiné to ale je, zejména o Vánocích, když se odpoledne uspořádá jednoduché, útulné setkání, kde nechybí dobré jídlo a dárky. A tak pan Bach, ředitel Centra mládeže v Großschönau, a děti z jeho centra bez ostychu jednoduše pozvali na 20. prosince několik nových kamarádů z Domu dětí a mládeže ve čtyři kilometry vzdáleném Varnsdorfu na vánoční večírek, který si sami naplánovali.

V Großschönau se dobře postarali o kulinářské pohoštění a dokonce sami uvařili teplé jídlo (hrnec s těstovinami je v pozadí obrázku těžko rozeznatelný).

Vzhledem k tomu, že Centrum mládeže v Großschönau v současnosti stále sídlí v malém obchodě a kancelářských prostorách, mohlo na vánoční setkání přijet maximálně pět mladých lidí a jeden dospělý vedoucí z Varnsdorfu. Ti mladí lidé, kteří nakonec přišli, byli ale o to srdečněji přivítáni. Nakonec pro ně byly nakoupeny i dárky navíc a talíře s chlebíčky a výborným teplým hrncem se zeleninovými těstovinami, které pan Bach pro účastníky připravil. Po příjezdu české mládeže, které pan Bach věnoval několik slov na uvítanou, se nejprve společně najedli a po několika šachových či fotbalových soubojích na hrací konzoli se rozdaly vylosované malé dárky. Navzdory nevelkému prostoru byli všichni spokojení a jednalo se o příjemně neformální setkání. Pro případná další setkávání v příštích letech však dojde ke zlepšení prostorových podmínek, jelikož se místo setkávání mládeže přesune do bývalé nádražní restaurace v nádražní budově v Großschönau.

Ani ve dvojici nedokážou čeští mladíci porazit zkušeného vedoucího německého centra mládeže. Možná se však brzy naskytne příležitost k odvetě.

Ale jak k tomuto krásnému vánočnímu setkání vlastně došlo? Kontakt s lidmi z Großschönau vznikl prostým telefonátem, vedoucí střediska mládeže byl okamžitě otevřený společným aktivitám– jak sám od začátku hezky říkal – s novými českými přáteli a také hned nabídl, že dá vlastní prostory nebo dokonce zahradu k dispozici pro letní tábory nebo jako základnu pro výlety do regionu. Takoví lidé mají pro Rok na hranici cenu zlata, protože vždy můžete oslovit potenciální partnery na druhé straně hranice s konkrétní nabídkou.

Partneři z druhé strany hranice by podle představ obyvatel Großschönau neměli být příliš daleko, aby se mohli během týdne odpoledne nebo večer rychle navštívit. Pohled tedy zamířil rovnou do sousedního Varnsdorfu, který je od Großschönau co by kamenem dohodil. Pan Bach má zálibu v šachu a vzpomněl si, že ve sportovním klubu ve Varnsdorfu existoval šachový oddíl mládeže, s nímž byl před lety také v kontaktu, ale který časem zanikl. Tak jsem začal hledat a po chvíli jsem jako zázrakem našel pana Halbu, který pracuje ve varnsdorfském domově mládeže a zároveň vede šachový oddíl sportovního klubu Slovan Varnsdorf.

Nakonec se ukázalo, že se s panem Bachem zná také z dřívějška z krajské šachové partie, ale kontakt už zkrátka několik let neexistoval. I jeho to okamžitě zaujalo, a tak bez dalšího otálení přijal pozvání německého centra mládeže a přivedl s sebou skupinu mladých lidí, kteří milují šachy a působí jak ve sportovním klubu, tak v domě mládeže. Při prvním setkání si tak mladí lidé mohli hned zahrát šachy, což velmi pomohlo prolomit ledy.

Kvůli takovým okamžikům člověk rád znovu nasedá na mnoho hodin do regionálních vlaků a vesnických autobusů, aby spojil lidi v příhraniční oblasti.

Pan Halba a pan Bach si na schůzce také vyměnili několik společných termínů a plánů. Pan Bach například nabídl, že několik českých mladých (nebo starších) může vždy v pondělí přijít na trénink místního šachového klubu, ve kterém sám také působí. V blízké budoucnosti by se německá a česká strana mohly setkávat častěji, aby společně hrály šachy a rozvíjely dlouhodobější přátelství díky sportu. Nezávisle na šachové hře však obě mládežnické instituce v tomto roce uskuteční nějakou společnou aktivitu.

Celkově musím říct, že mám z tohoto partnerství velkou radost, protože je to v podstatě přesně to, co by mělo v rámci Roku na hranici vznikat – partnerství a seznámení, která se odehrávají opravdu v okruhu několika kilometrů, aby se lidé mohli i spontánně navštívit na krátké odpoledne nebo večer a narychlo se domluvit. Kromě toho jsou kontaktní osoby obou institucí dobře zapojeny ve svých městech a komunitách. Kdo ví, třeba se v příštích měsících roku objeví na hranicích mezi Großschönau a Varnsdorfem více takových krásných a rozmanitých příležitostí k setkání.

max melzer

Entuziastky na literárním festivalu

BLOG č. 17

Diskuse na literárním festivalu "Šumava-Litera". Diváci sedí u stolů a dívají se na pódium. Diskutují Václava Jandečková a Martin Sichinger.

Spojuje nás Šumava a občas se nevyhneme ani komunikaci se stejnými lidmi. Vždy nás potěší, když se můžeme setkat a vyměnit si své zkušenosti a dojmy. Proto jsme obě přijaly pozvánku na 8. ročník literárního festivalu „Šumava Litera“, který se konal od 14. do 19. listopadu 2022 ve Vimperku.

S aktéry festivalu jsme se obě již setkaly. Martina na autorském čtení v Plzni a Sára při přednášce v bavorském Ludwigsthalu. Nejvíc jsme se ovšem těšily na hlavní akci, a to samotný festivalový týden ve Vimperku.

Na festivalu jsou oceňovány knihy vydané v předchozím roce, které mají spojitost se Šumavou. Ceny jsou udíleny v kategoriích „Beletrie a poezie“, „Populárně naučné publikace“, „Výtvarné publikace“, „Nejlepší německojazyčná publikace o Šumavě“ a „Cena Šumava Litera“ za přínos k česko-německo-rakouské spolupráci. Porota dále rozhoduje o ocenění v kategorii „Šumava virtuální“ a vybírá autora, který vstoupí do „Síně slávy“, čtenáři pak mohou sami rozhodnout o ceně „Šumavská ozvěna“.

Více informací k jednotlivým cenám a oceněným knihám najdete na stránkách Šumavy Litery.

Samotné finále festivalu začíná v páteční podvečer zahájením vernisáže a poutavou talk show s Václavou Jandečkovou. Pokud jste dosud neslyšeli o Akci „Kámen“, můžeme Vám doporučit komiksovou knihu, divadelní představení či dokonce i výstavu do škol, a to jak do českých, tak i německých.

V sobotu může člověk od rána navštěvovat na festivalu nejrůznější výstavy, představení knih a v průběhu celého dne lze zavítat i na knižní trh. Udílení cen je pak hlavním bodem programu galavečera. A ten probíhá s veškerou noblesou – slavnostně nazdobené pódium, profesionální moderátor, hudební doprovod a to nejdůležitější – představení nominací a udílení cen. Komornější si tedy rozhodně představujeme jinak. Po oficiální části je k dispozici malé pohoštění a prostor pro společné rozhovory. Jsme zcela nadšené, tolik zajímavých a milých lidí na jednom místě! Festival naprosto předčil naše očekávání.

Jak je z programu festivalu a jeho doprovodných akcí patrno, organizátoři se snaží zahrnout do programu česko-německou tématiku a spolupracovat se spolky a organizacemi jak na bavorské straně, tak i v Rakousku. A zde je opět vidno, že je Šumava pojítkem a společným tématem i zájmem lidí na všech třech stranách hranice.

Pokud vás festival zaujal, máme pro vás dobrou zprávu! Další ročník proběhne v polovině listopadu ve Vimperku, ale již v létě se v rámci Bavorské zemské výstavy ve Freyungu uskuteční letní verze festivalu.

V případě, že Vás festival zaujal či jste dokonce napsali nějakou zajímavou knihu s tématikou Šumavy, budeme rádi, když se nám ozvete nebo se obrátíte přímo na organizátorky a organizátory festivalu Šumava Litera.

Martina Engelmaierová & Sára Špeciánová

Studenty propojuje umění!

BLOG č. 16

Je skvělé mít nekonečné možnosti. Za doby mého studia byl boj o místa na studijní výjezdy a počet stipendií i destinací byl značně omezený. Dnes mohou studenti vyjet takřka kamkoli. Ale za novým poznáním a rozšířením si obzorů se nemusí až tak daleko. Už i naše sousední země nabízejí jiné vzdělávací systémy, technologie a přístupy. Vydat se na jeden nebo dva semestry do Německa mohou mladí akademikové také za podpory Česko-německého fondu budoucnosti. Uzávěrku pro příjem žádostí o stipendium na akademický rok 2023/2024, která je do 31. ledna 2023, ještě stíhají.

Já se vydala tentokrát do Schneebergu, města hor. Po příjemném telefonátu s místním profesorem přijímám jeho pozvání na fakultu nejen já, ale i pár studentů z Liberce. Německou fakultou nás v ten den provází Štěpán – student programu Erasmus+ z Liberce. Angewandte Kunst Schneeberg (Fakultät der Westsächsische Hochschule Zwickau – Fakulta západosaské vysoké školy Cvikov) je prostorná a zároveň přehledná, studuje ji pouhých 100 studujících. Ať už se jedná o bakalářský anebo magisterský studijní obor Design, oba nabízejí jak společné, tak i specifické kurzy pro obory Módní návrhářství, Textilní umění/Textilní design a Dřevěná tvorba /Nábytkový a Produktový design. Nízký počet studentů zajišťuje to, že se studenti mezi sebou znají a mohou se napříč obory propojovat. Studenti ze Schneebergu mají zájem se propojit ale i přes hranice.

Potenciální intenzivní propojení se může podařit s Fakultou textilní univerzity v Liberci TUL (Katedra designu). Ta nabízí nejen bakalářské programy se specializací na Návrhářství textilu a oděvu a Textilní technologie a vzorování, ale také Návrhářství skla a šperku. Dále je pak možnost navazujícího magisterského programu se specializací Ateliér: Textilu, Oděvu, Skla nebo Šperku.

Vnímáte ty průsečíky? Ano, může to být právě umění a tvorba, které mladé dospělé přeshraničně propojí. Důležitá je především dobrá komunikace. V tomto případě je Štěpán jakýmsi ambasadorem. Na první společné setkání do Schneebergu zorganizoval své přátelé ze studií v Liberci.

Společně tvořit je obrovskou motivací studentů obou fakult. Propojit své zkušenosti a dovednosti v oborech, které studují, je neskutečnou výzvou. Prvním krokem bylo se setkat a pobavit se o možnostech spolutvorby. Studenti jsou spolu nyní v kontaktu a mají zálusk na společný víkend v Krušných horách. Tak jim držíme palce a těšíme se na jejich uměleckou výstavu, kterou by rádi po společném setkání zorganizovali jak v Liberci, tak i ve Schneebergu.

Kristýna Šoukalová

Kruhy se uzavírají? Nebo naopak otevírají?

BLOG č. 15

Oblasti podpory česko-německé spolupráce a porozumění se věnuji již několik let. Ať už to byly několikaleté pobyty v rodinách v Německu jako au-pair, účast na vzdělávacích projektech, nebo studentské stáže.

Jako úspěšná absolventka Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně jsem svou povinnou praxi tenkrát absolvovala v zařízení Tourismusregion Zwickau e.V. Ráda bych zdůraznila to „tenkrát”, neboť tomu je už skoro 10 let. Při praxi jsem mohla podpořit i partnerské město Zlína Limbach-Oberfrohna a prezentovat nabídku spolku na bavorském veletrhu Gartenschau Tirschenreuth.

Po deseti letech přijímám v rámci programu Rok na hranici pozvání od vedoucí Iny Klemm na zámek Waldenburg. Společně vzpomínáme a přemýšlíme o česko-německých vztazích, i o tom, co je „typiš” Chemnitz a jak se toto město vyvíjí, neboť aby těch náhod nebylo málo, Ina u Chemnitz žije, takže jsme zase skoro sousedky.

Její zápal pro navazování intenzivnější česko-německé spolupráce je natolik silný, že při našem druhém setkání k nám přizve i ředitelku podpůrného spolku na Evropském Gymnáziu ve Waldenburgu Yvonne Lenk. To už ji kladu zásadní otázku: „Máte partnerskou školu z Česka?” – „ještě ne”, dostává se mi odpovědi. A to je pro mě signál, že jsem na správném místě. Vše se dává do pohybu a dnes už se Gymnázium z Waldenburgu propojuje s Gymnáziem a Střední školou v Klášterci nad Ohří.

Podpořit aktéry v prvním krůčku k česko-německému partnerství je „můj job”, ale mít chuť něco společně vytvořit a naplánovat už je jenom na nich 😊.

Ale zpět na zámek. Ina se chlubí novou aplikací, která vás provede celým zámkem. Jdu to vyzkoušet. Samozřejmě první co nás napadne – aby k nám jezdili přátelé, školy a senioři z Česka, musí jim mít Waldenburg co nabídnout, a to musí být dostupné – tedy v češtině. Aplikace je zatím pouze v němčině a angličtině, ale už se pracuje na české verzi a brzy bude také ke stažení zdarma, jako verze v němčině zde.

A tak putuju dál po zámcích, po partnerských městech a s otevřenou náruči jsem vítáná pro obnovu česko-německých vztahů nebo dokonce i k prvním krůčkům v navázání česko-německé spolupráce.

Kristýna Šoukalová

Česko-německé (nechtěné) kulturní dědictv

BLOG č. 14

Příhraničí se v posledních letech dostalo do světových médií, a to hned dvakrát. Poprvé v červenci 2019, kdy se krušnohorská montánní krajina dostala na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Podruhé o dva roky později, když na Seznam přibyla i lázeňská města Evropy. Mezi nimi i tři česká a tři německá věhlasná města.

Není náhoda, že se právě Krušnohoří dostalo na Seznam kulturních památek UNESCO. Ten totiž už padesát let, díky Mezinárodní konvenci o ochraně kulturního a přírodního dědictví OSN (říjen 1972), zdůrazňuje jedinečnou hodnotu budov nebo lokalit, které jsou mimořádnou kombinací lidských a přírodních výtvorů a mají unikátní, nevyčíslitelnou hodnotu. Zdůvodnění přeshraničního zápisu Krušnohoří znělo:

“Díky více než 800 letům téměř soustavné těžby a zpracování rud vznikla v Krušných horách jedinečná hornická krajina s unikátními montánními památkami v nadzemí i podzemí a s hustou sítí horních měst. Dokládá obrovský vliv, který měla těžba a zpracování rud na obou stranách pohoří na rozvoj hornictví a hutnictví po celém světě, konkrétně přínosem světově významných vynálezů a inovací v oblasti báňských a hutních technologií. Na české straně se jedná o hornické krajiny Jáchymov, Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná, Krupka, Mědník a Rudou věž smrti.”

(UNESCO Česká republika)

Aby člověk pochopil, jak mimořádný odkaz se skrývá uvnitř Krušných hor i na jejich hřebeni, bude zřejmě potřebovat nespočet návštěv místních štol, hamrů, vápenek, těžebních věží, procházek podél kanálů a příkopů a take hodiny v muzeích, mincovnách, knihovnách, na zámcích a hradech. A nebo nejlíp ze všeho: vyrazit na komentovanou procházku s autorem nominačního zápisu p. Urbanem, který je tím nejfundovanějším průvodcem.

Montanregion Krušnohoří-Erzgebirge

Česko-saské příhraničí tak získalo zcela nový impuls a stalo se lákadlem pro turisty z blízka i z daleka. Periferie Čech i Saska se rázem ocitla v hledáčku zájemců o hornickou minulost. Bohužel ne na dlouho, protože po půl roce “veselí” nastal lockdown (2020). Ke spoustě lidí tak informace o “světovosti” tohoto regionu “na okraji” nedorazila, byť si s její propagací dávali zástupci Montanregionu hodně práce.

O to větší překvapení bylo moje zjištění, když jsem se ptala místních, zda vědí, jak významnou kulturní památku mají doslova “za rohem” – nevěděli. Mnozí ani neslyšeli, že se jí dostalo uznání světové organizace. Není divu, neboť na české straně značku UNESCO budete hledat často marně. Nenarazíte na ni (zatím) ve veřejném prostoru ani v Karlových Varech (zápis 2021), ani na Měděnci (zápis 2019). Marně si pokládám otázku, čím to je. Turisty tu nechceme? Nemáme co nabídnout? Stydíme se za sebe? Co by tady kdo pohledával?! Cizinci? – ne, díky. Nevím, na důvody jsem zatím nepřišla. V porovnání s tím je situace na saské straně jiná. Hurá, jsme světoví, hlásá banner na náměstí v Marienbergu a je tím prvním, co mě jako návštěvníka zaujme. Sasové jsou hrdí na svoje kulturní dědictví, říkám si. Na tom není nic špatného. Dá se hrdost na místo, odkud pocházím, naučit? Potřebujeme ji v Čechách? K čemu je dobrá?

Posadila jsem se na lavičku na náměstí a nechala na sebe působit kulisy hornického města. Stejně jako na české straně bylo náměstí kdysi věhlasného městečka v podvečer téměř prázdné. I přesto mi bylo příjemně z pocitu, že tu bydlí lidé, kterým není jedno, jak jejich město vypadá. A že jsou na něj “štolc”, jak se tu říká – právě proto, že je světové, jedinečné, na světě není žádné další takové místo, s takovým významem! A to i přesto, že na mapě Německa byste ho stěží našli!

A co my – najdeme svoji (ztracenou) hrdost?

Zdroje obrázků :

https://www.unesco.de/kultur-und-natur/welterbe/welterbe-deutschland/montanregion-erzgebirgekrusnohori

Montanregion Krušnohoří-Erzgebirge, http://www.montanregion.cz/cs/mapa

VERONIKA KUPKOVÁ

« Starší příspěvky

© 2024 Rok na hranici - program Česko-německého fondu budoucnosti

Česko-německý fond budoucnosti, Železná 24, 110 00 Praha 1, Česká republika, info@fb.cz